Odpusť mi 11. díl

26. července 2017 v 11:30 | Mayu Uchiha a Masumi-san |  Povídky z Naruta
A máme opět další díl


Mayu - Itachi
Masumi - Sasuke

Jen na to kývne ale i tak se Kaitovy vytrhne.. "Nech toho kolikrát ti to mám ještě říkat že tě beru jako bráchu... Jestli se něco děje tak mi to řekni tady nemíním vycházet s toho chládku..." A naštve se že jí uletí ruka a dá mu facku

Kaito zůstane na chvilku stát skoro jakoby ho polila studenou vodou. Je pravda, že zrovna tohle od ní nečekal ani v nejmenším. "Děláš si ze mě prdel?" Podívá se na ni, chytne ji za ruku a prudce ji vytáhne do sedu, aby byli takříkajíc tváři v tváři. "Můžeš mi lákavě vysvětlit, co to do tebe zase vjelo?" Sjede ji pohledem dosti podrážděně. Ani si neuvědomí, že jí to ruku tak mačká. "Tohle bylo naposledy, co si něco takového udělala...rozumíš mi?" Sykne jí do obličeje. Sasuke ty dva chvilku pozoruje, přemýšlejíc nad tím jestli by se měl do toho nějak zapojit, a nebo ne. Říká si ovšem, že možná je lepší zakročit rovnou než čekat než se něco semele. Pomalu se tedy zvedne, snaží se dávat pozor na to, aby se neopřel o tu zraněnou ruku a zdravou ruku položí Kaitovi na rameno. "Pusť ji," řekne poté varovně. "Ty se do toho nepleť," odpoví mu na to Kaito naštvaně a strčí ho do hrudi. To už ovšem Sasuke nemůže nechat jen tak a taktéž do něj strčí, aby ho donutil ji pustit. To se mu sice podaří a Kaito Arianu skutečně pustí, ale jen u toho celé tohle neskončí. Jakmile se totiž Kaito vzpamatuje, tak se rozejde k Sasukeho a netrvá dlouho a ti dva se do sebe pustí skoro jakoby ani jeden z nich nevnímal, že tam v okolí skutečně nejsou sami.
Ariana si promasíruje ruku a pak jde k ním aby je odtrhla od sebe. "Nechte toho no tak nejste tu sami..." A když se jí to povede tak zůstane mezi nimi. "Kaito víš moc dobře že jsem tě vždycky měla ráda jako bratra.. Řekla jsem ti to několikrát tak nevím co to do tebe vjelo.. Navíc nevidíš že má Sasuke zraněnou ruku a ty se hned mlátíš? To chceš ať tě nesnáším nebo co?" A otočí se k Sasukemu. "V pořádku? Neudělal sis s tou rukou něco?" Zeptá se a koukne na něj.. "Pojď musíš si to trochu schladit jinak ti to nateče.. I ty Kaito taky pojď musíte si to oba schladit a už žádné bitky obzvlášť když je někdo v nevýhodě.."
Tsk," sykne Sasuke a pohodí hlavou, aby dostal pramínky vlasů z očí. Hřebetem ruky si potom setře krev z obličeje. Ani neví, kdo z nich vypadá hůř, protože ani Kaito nevypadá moc hezky. Pro něj ovšem tohle tak nějak skončilo. Jasně cítí, jak ho nepříjemně bolí ta ruka a v té ráně mu divně cuká. Rozhodně je mu jasné, že by si to měl trochu převázat, aby se mu do toho nedostala infekce. "Myslím, že půjdu," nadhodí potom co vidí, že i Kaito se beze slova otočil a rozešel se jiným směrem pryč. Nevypadalo to, že by se snad chystal Arianu ještě obtěžovat, i když kdo ví. "Být tebou tak ho teď nechám... nemyslím si, že s ním teď bude rozumná řeč," řekne potom a otočí se zády k jezeru. Jasně na sobě cítí pohledy od ostatních což mu není příjemné ani v nejmenším. "Půjdu, měj se, " řekne potom a bez dalšího otálení se rozjede pomalým krokem zpátky k městu. Pěšky mu to trvá rozhodně rozpoznání déle a díky tomu horku se mu ani v nejmenším nejde jednoduše, ale ví, že musí vydržet než se dostane domů. Docela by ho zajímalo jestli se mu podaří dorazit domů někdy v mezičase, kdy nebude doma ani Itachi a ani jeho rodiče. Je mu totiž jasné, že kdyby ho takhle viděli, tak by nejspíš doslova vyšilovali a to rozhodně nechce ani v nejmenším. Právě proto se snaží pokud možno jít co nejrychleji.
Ariana si povzdechne ale nechá ho aby šel.... Itachi je už nějakou dobu doma ale má takový zvláštní pocit že se něco stalo a tak bez myšlenkovitě vezme mobil a vytočí číslo na Sasukeho...
Sasuke slyší, že mu zvoní mobil, a tak ho vytáhne a podívá kdo mu to volá. Když si ovšem všimne, že je to opět Itachi, tak se ani neobtěžuje mu ten hovor zvedat a típne mu to. Nemá mu po tom dopoledním rozhovoru co jiného říct a upřímně řečeno si myslí, že ani on mu nemá co nového říct. Přeci jen to vypadalo, že jeho bratr už ani nestojí o to se o něho dál zajímat a svým způsobem to bylo přesně to, čeho chtěl dosáhnout. Chtěl, aby ho nechal na pokoji. I když i teď se kvůli tomi cítí poněkud divně. Pomalu už si začíná připadat jako nějaká nerozhodná ženská, co neví, co chce. Když už je skoro u jejich domu, tak se na chvilku zarazí. V mysli mu totiž vyvstane jedna poněkud znepokojivá otázka. Co když je doma? Co když se už vrátil? Je mu jasné, že by to jeho bratr jenom tak nenechal. Právě proto se rozejde, že nepůjde hlavními dveřmi. Tiše tedy vejde brankou na jejich pozemek a potom projde zahradou zezadu na terasu, kde nakoukne kde je jeho bratr. Když ho nikde v blízkosti nevidí, tak si zuje boty a vejde dovnitř přes terasu. Rychle přitom překoná tu cestu až ke a schodům a pokud možno co nejrychleji vyběhne nahoru rovnou k sobě a zavře se v koupelně, kde se poprvé uvidí v zrcadle a trochu se přitom zhrozí, když vidí tu krev, kterou na obličeji má.
Itachi ho velmi dobre slysel a tak jde za nim.. zaklepe na dvere a jde za nim... "Sasu? Otoc se? Ja to videl tak se na me podivej.." A vezme ho za ruku a otoci si ho. Jen nad tim zavrti hlavou a obejme ho... "Co si delal? To si upadl nebo ti nekdo ublizil?" A pohladi ho po vlasech jako vzdycky jak to mel Sasuke rad..
Odtáhne ho od sebe. "Počkat na 'dále' ti nic neříká?" Sykne podrážděně. "Nech mě být Itachi, dopoledne mi fakt stačilo. Nepotřebuji tvoji pomoc, tak se nemusíš obtěžovat," řekne rovnou, aby si to nějak blbě nevyložil nebo něco podobného. "Prostě jdi," zamumlá a otočí se k němu zády, aby stál opět před zrcadlem, protože si to potřebuje alespoň z toho obličeje setřít, aby nevypadal takhle. Itachimu na jeho otázku raději neodpovídá, protože si říká, že tohle snad ani vysvětlení nepotřebuje. Přeci jen tohle nevypadá jakoby jen tak upadnul na schodech, ale kdo ví, co se mu teď honí hlavou. Pustí si vodu a zkusí si trochu opláchnout obličej, ale zasykne. Dost to bolí už i na dotek. Přemýšlí nad tím, že by si měl možná zkusit jít trochu zchladit ty rány ně tam bude mít modřiny. Otočí se potom na patě a obejde Itachiho, přejde dolů do kuchyně a z mrazáku si vytáhne nějakou mraženou zeleninu, kterou si připlácne na obličej. Ušklíbne se přitom bolestí, protože to ani v nejmenším není příjemné. Ne že by snad plánoval na něj takhle vyjet, ale potom co mu Itachi dnes dopoledne řekl si říká, že bude lepší, když se ho o nic dalšího raději prosit nebude. Konec konců tohle je pro něho samotného dost nepříjemné. "Do hajzlu..." zamumlá a s povzdechem se opře o linku.
Itachi jde za nim a vezme za zapesti opatrne a posadi ho... "seď ani se nehni..." A otoci se k supliku pro lekarnicku.. "Sasuke slibil si mi ze si budes ruku setrit.. proc ses pral? Ani nevis jak jsem se o tebe bal.." A opatrne mu sundava obvaz.. "mozna to stipne.." a sunda mu to... "Sasuke, Sasuke..." A desinfikuje mu to, ale nentokrat mu to jen jemne obvaze. "Ukaz ten oblicej.." A vezme tu zeleninu aby to videl. "Hmm bude tam mensi modrina ale bude to dobre.." A jeste mu to prilozi.. "jeste chvili to mej ano.." A opet jej pohladi
Sasuke chvilku mlčky, s jistou dávkou překvapení pozoruje svého bratra. Skutečně se ani nehnul, když mu řekl, aby seděl. Spíš než ruka nebo tváře ho ovšem při jeho počínání bolelo něco úplně jiného. Vážně musel dostat přes hubu, aby si uvědomil takhle podstatnou věc? Skutečně nebyl schopný si to sesumírovat v hlavě dříve? Je pravda, že se teď za sebe a za své chování patřičně stydí. Ať už totiž chce nebo ne, tak potom všem jednoduše musí uznat, že Itachimu křivdil a přestože se jistě jen tak nezbaví tě bolesti z toho, že ho zde tenkrát nechal samotného. Nejspíš tohle všechno byl jen jakýsi výkřik do tmy na znamení protestu a taktéž nesouhlasu nad tím, co se kolem vůbec děje. Nechtěl, aby se k němu jeho bratr dále přibližoval, ale to primárně kvůli tomu, aby se mu nestalo to, co předtím a Itachi mu tak znova nemohl ublížit. "Itachi..." osloví po chvíli svého bratra a pomalu zvedne hlavu, aby se mu podíval do tváře, ale záhy na to zjistí, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Kousne se dob rtu a raději opět skloní pohled k podlaze, kterou chvilku mlčky studuje jakoby na ní snad bylo něco velmi zajímavého. "Já... um... omlouvám se," vydechne po chvíli upřímně a nakloní se víc do předu tak, že nakonec skončí s hlavou opřenou o Itachiho hruď.
"To je dobry Sasuke, ale musis davat por jinak opravdu s tou rukou skoncis v nemocnici..." a obejme ho... "mel jsem o tebe strach jeste v takovem horku... pil si dost nebo ti mam dat jeste dzus..." A jednou rukou ho hladi po vlasech a deuhou po zadech
Sasuke na jeho otázku jen mlčky zavrtí hlavou. Dneska, co se týče tekutin, vůbec nestihl pokrýt minimální příjem, to ani zdaleka ne, ale nějak mu to ani nevadí. Přeci jen teprve před chvíli dopil tu minerálku, a tak se necítí nijak dehydratovaně, a nebo jinak že by se mu dělalo špatně což je vzhledem k tomu počasí a teplotám venku značně důležité. Spíš než nad svým zdravím ovšem teď pořád ještě přemýšlí nad něčím jiným. Právě nad svým bratrem který mu takříkajíc nedá spát. Sice mu řekl, že je to dobré, ale přesto se mu moc nechce věřit, že by to byl potom všem schopný jen tak lehkomyslně hodit za hlavu jakoby se skutečně nic nestalo a nebyly mezi nimi nějaké rozepře. "Hm... stejně je to jedno," pokrčí nad tím rameny a tu ruku stáhne stejně jako i on se od něj zase pomalu odtáhne. Alespoň jednu věc díky tomu všemu dneska pochopil. "Dávám pozor," dodá potom, hold někdy to, že on si dává pozor tak úplně nestačí. "Jdu nahoru," oznámí mu potom, co ještě do mrazáku vrátí zpátky tu zeleninu, která se už pomalu stihla rozmrazit. Nechce, aby někdo poznal, co se stalo, a tak už pomalu začíná přemýšlet nad nějakou věrohodnou výmluvou, která by mu mohla alespoň trochu pomoct.
"Sasu jestli te neco trapi tak mi to klidne povez.. kdykoliv ti pomuzu.. porad si muj braska.. a co se tyce rodicu neco vymyslime...
Sasuke se zastaví ve dveřích do kuchyně, ale neotáčí se k němu. Pokrčí přitom rameny, "asi jí jenom řekl, že jsem uklouzl.. třeba u bazénu. Bývá to tam dost kluzké" řekne potom zamyšleně, když si uvědomí, že tohle by mu vyjít mohlo, protože i jejich matka moc dobře ví, jak kluzké to tam je. "Navíc jestli jí neřekneš nic o tom, co se ve skutečnosti stalo, tak by jí tohle mohlo stačit jako vysvětlení. Myslím, že je to mnohem lepší než aby si zbytečně dělala starosti s něčím, co už stejně neovlivní," řekne potom. Ví, že jejich matka by se potom ptala na nejrůznější podrobnosti toho, co se stalo a proč se to stalo a kvůli tomu vlastně. Nerad by, aby si to všechno potom vysvětlila nějak úplně jinak než jak to ve skutečnosti bylo a právě proto mu přijde mnohem bezpečnější to před ní udržet v tajnosti. Konec konců tohle by se dalo brát jako takovámilosrdná lež, se kterou by ji neměl zbytečně zatěžovat. Navíc i Itachi mu říkal, aby ji zbytečně netrápil a právě proto si říká, že v tomhle by ho mohl podržet. "Jenom si potřebuju pár věcí v hlavě urovnat... nic víc, nic míň, " řekne potom na jeho nabídku, že by mu mohl v případě potřeby pomoct.
"Dobre ale uz takhle neblazni a odpocni si..." a prejde do obyvaku...zase se tam natahne a pusti televizi..
"Jo, to mám v plánu," zamumlá a pomalým krokem vyrazí nahoru k sobě do pokoje. Má pocit, že nejspíš bude spát celý zbytek dne až do rána. Jakoby na něj teprve až teď dopadla ta únava. Neví jestli to náhodou není i tím, že možná tam venku chytil slabší úpal. Nedával si pozor a i když celou tu dobu seděl ve stínu, tak by se ani nedivil, kdyby se mu to stalo. Konec konců tmavá barva jeho vlasů sluneční paprsky přitahovala mnohem víc než jeho světlé oblečení, a nebo něco jiného světlého. Nakonec se tedy natáhl u sebe v pokoji na postel tak, aby mohl mít ruku položenou vedle sebe a neležel přitom na bolavé straně obličeje. Docela si říká, že dopadl fakt bídně, když ani neplánoval se takhle zřídit. Možná raději ani nechce vědět, jak by to dopadlo, kdyby to nakonec všechno nechali na ten pátek a Kaito měl v sobě trochu toho alkoholu. Sasuke sám o sobě totiž nebyl rváč, ale když už si někdo něco začal, tak si to rozhodně nenechal líbit ani v nejmenším... a potom z toho mohla být ne zrovna moc hezká mela, která mnohdy končila až když ji někdo zastavil asi jako zrovna dneska. Sasuke nad tímhle ještě chvilku přemýšlí než nakonec skutečně usne.
Itachi se diva taky na televizi a tak jak Sasuke tai on po nejake dobe usne... ani nevi jak dlouho nez ho probere zvuk klicu ktere se davaji do zamku...
Druhý den ráno Sasukeho jako obvykle probudil budík, který jej vytáhl z postele. Popravdě řečeno se cítil ještě hůř než včera a to hlavně kvůli tomu, že se mu přes noc stihly veškeré ty modřiny proležet. I tak sešel pomalu dolů a v kuchyni narazil na svou mámu. "Dobré ráno, Sasuke," pozdravila jej s úsměvem, který jí ovšem ztuhl na tváři, když jej viděla. "co se ti proboha stalo?" "Upadl jsem... sklouzl jsem se na těch kachličkách u bazénu... trochu," pokrčil nad tím Sasuke rameny jakoby to snad vůbec nic nebylo a posadil se ke stolu, kde měl už nachystanou snídani. "Poslyš... ještě jsem se tě chtěl zeptat no... dneska ani nic nepíšeme, myslíš, že bys mě mohla dneska nechat doma?" zeptal se poté trochu váhavě. Mikoto nebyla jedna z těch matek, které by se jen tak nechali obměkčit, ale nakonec jí to přeci jenom nedá. "No dobře, napíšu ti tam třeba že si byl u lékaře, ano?" navrhla mu potom. "díky mami, si skvělá," vydechl Sasuke s přikývnutím. Ani se neopovážil protestovat, když už mu to mamka odkývala. "Ale za to mi slib, že se potom stavíš u Itachiho v práci... odešel hned brzy ráno podepsat nějaké papíry, tak bys mu mohl zanést oběd, co jsem mu nachystala, dobře?" podívala se na něho ještě, Sasuke nad tím jen rezignovaně pokrčil rameny, protože v konečném důsledku mu to bylo v celku ukradené.
Itachi brzo rano odesel do nemocnice doresit nejake papiry a pak jej reditel zavedl na oddeleni a ukazal i kde je primarovna aby si tam dal veci. Predal mu i klice a pak jej tam nechal... itachi se prevlekl a pak se sel rozhlednout po oddeleni
Celé dopoledne strávil Sasuke dole v obýváku na gauči. Byla to taková zvláštní pohoda, když mohl být doma zase jen on sám, i když je pravda, že mu po chvíli začalo připadat jakoby mu tam něco chybělo... nebo možná spíš někdo. Několik minut po jedeácté hodině se nakonec zvedl z gauče a vyšel nahoru k sobě do pokoje, aby se mohl převléct a potom se rozešel rovnou do kuchyně, kde jejich matka nechala prřipravený oběd, který měl odnést svému bratrovi. Řekl si, že mu to nejdřív odnese a sám se nají až potom protože teď stejně ani neměl hlad a vlastně ani jakékoliv pomyšlení na jídlo, a tak to vzal a spolu s klíčemi a mobilem se rozešel do předsíně, kde si obul tenisky a vyšel ven. K jeho překvapení nebylo počasí venku až tak strašné, jak se původně obával. Slunce sice svítilo, ale do toho pofukoval dosti chladný větřík, který dělal tohl horké počasí mnohem snesitelnější. Právě i kvůli tomu se Sasuke rozhodl jít raději po svých než, aby se někde tísnil v hromadné dopravě. Už jenom z toho pomyšlení se mu lehce zvedal žaludek. Právě díky tomu dorazil do nemocnice zhruba o půl hodiny později. Už při pohledu na tu budovu mu běhal mráz po zádech. Nelíbilo se mu tam... ať už vzhledově a nebo díky tou všudypřítomnému pachu dezinfekce. Zhluboka se tedy nadechl a vkročil dovnitř zatímco se rozhlížel, přemýšlejíc nad tím jestli zkusí recepci, a nebo rovnou jeho kancelář.
Itachi jak si to tam prohledl tam zhruba od desate bodiny je v primqrovne a prochazi ruzne papiry aby vedel co se tu deje...
Sasuke chvilku zvažoval jestli se má zeptat nebo by to měl přeci jen risknout na vlastní pěst, ale když si všimne, jak se u recepce začaly pozastavovat mladé sestřičky s pohledem upřeným na něj, tak si to raději velmi rychle rozmyslí a rohodne se, že to tu už prozkoumá nějak sám. Pomalu tedy vykročí, nevšímajíc si těch dívek, které si něco šeptají a očividně jej doslova svlékají očima. Rychle raději zajde za roh a rozhlíží se přitom kolem sebe, hledajíc jakékoliv vodítko... nebo snad značku, která by mu mohla napovědět, kde že se to právě teď nachází a kde by mohl najít požadovanou kancelář. Projde tedy nejdřív přízemí a potom vyjde do prvního patra, mine ambulance až když na konci jedné boční chodby konečně uvidí jedny dveře, které začínají vypadat dosti slibně. Rozejde se tedy k nim a značně se mu uleví, když vidí, že tohle je ono. Pomalu už si říkal, že by se na to taky vykašlal, protože ani pobyt tady mu úplně dobře nedělá. Raději tedy zaklepe na dveře jeho kanceláře, aby to měl pokud možno co nejrychleji za sebou.
"Dale..." Odpovi a dal studuje jeden pripad co by meli odpoledne resit..
Jakmile uslyší zevniř Itachiho slova, která jej zvou dále, tak jednoduše vezme za kliku, stiskne ji a dveře si otevře. Nakoukne dovnitř, aby se ujistil, že je tam jeho bratr sám a když si všimne, že sedí za stolem kousek ode dveří, tak dveře pootevře o trochu víc a vkročí dovnitř. "Ahoj," pozdraví ho a dveře za sebou následně zase zavře. Rozhlédne se přitom po jeho kanceláři, která zatím vypadá dosti neosobně, to musí přiznat. Očividně je jasné, že jeho bratr ještě neměl úplně čas se tomu tady věnovat, aby si všechno pozařizoval, jak se mu bude líbit. "Nezdržím tě dlouho jen... máma chtěla, abych ti tohle od ní předal," řekne a následně mu na stůl položí oběd, který mu mamka připravila. Pod jejích slov to mělo být Itachiho oblíbené plus dango, i když on sám se dovnitř nedíval, "říkala, že prý by ses nejspíš zapomněl najíst, tak mě za tebou poslala... prý abych ti to připomněl," pokrčí nad tím rameny. Tolik na vysvětlenou jeho náhlého příchodu k Itachimu do práce. Je jasné, že jen tak by sem asi nešel a to ani ne kvůli Itachimu, jako spíš kvůli tomu, že nemocnice rozhodně nikdy nebude místo, kde by snad mohl trávit rád svůj volný čas, když zrovna nemusí... a to se musí dít něco dost vážného.
"Dekuju.. vidim ze te mama nechala doma mas tu aspon omluvny list at mas omluvenku od lekare?" A koukne na nej. "Co bys rekl kdyz uz si tady ze by jsme mrkli na tu ruku? Aspon budes mit to razitko.. a v klidu ti to udelam ja. Vim ze to tu nemas rad a tak bys to mel rychleji a pak bych te odvezl domu.."
Při jeho nápadu se malinko zamračí a automaticky o krok přitom ustoupí ve snaze se nějak nenápadně z jeho kanceláře zase vytratit, když už tam vlezl, i když si neuvědomil, že za sebou ty dveře zase zavřel, a tak se mu eho pomlaý plíživý útěk zrovna dvakrát nepodaří a on tak zády narazí na zavřené dveře. V duchu si přitom zanadává. "Nemám," odpoví mu na to, doufajíc, že ta možnost tím pádem padá. "Šel jsem sem protože máma chtěla, abych ti tohle přinesl... nemohl jsem jí říct ne, když už mě dopoledne nechala doma... takže až tak. Nepřišel jsem sem nechatl doktory, aby se mu koukali na ruku nebo na mě někdo sahal... takže ne dík, myslím, že se bez toho dost dobře obejdu," dodá potom. Nelíbí se mu ta představa, že by se tu měl zdržovat o něco déle než je nezbytně nutné. Je pravda, že v Itachiho kanceláři by člověk i na chvilku zapomněl, že je to vlastně součást nemocnice, protože navzdory tomu, že ji ještě nemá úplně zařízenou tam po sobě předchozí majitel nechal takové kousky, že nemocnici naštěstí zase tolik nepřipomíná, ale přesto si rozhodně není jistý, že by ho někdo dobrovolně dostal na ambulanci.
"Sasu podivam se ti na to ja.. nikdo jiny ti na to nesahne... tady aspon muzu zjistit jak dloubo se to bude lecit a vem si ze bys nemusel mit telocvik.. muzu ti tak z nej uvolnit na par tydnu...
Na chvilku se zarazí. Při pomyšlení, že by nemusel spolu s jejich šíleným tělocvikářem absolvovat jejich maratonní běhy, které v tomhle vedru jsou doslova sebevražda. "Máma by mi na to omluvenku napsala..." řekne mu na to jistě, protože stejně vy s touhle rukou nic moc dělat nemohl což je na jednu stranu dost výhoda. Je ovšem pravda, že konec roku se blíží což znamená, že asi nějaké to potvrzení potřeboval, aby potom neměl problémy se známkami, které musí mít v tělocviku úplně všechny. "Slíbil si mi, že nebudu muset jít k doktorovi ani do nemocnice..." řekne potom malinko uraženě. Možná, že ani neměl čekat, že by Sasuke svůj slib skutečně dodržel... kdo ví. Už jednou ho přeci porušil a aby se to potom nestalo pravidlem. Rozhodne se na něho zkusit to poslední o čem ví, že na Itachiho kdysi skutečně zabíralo. Nakonec udělá několik kroků k jeho stolu, o který se zlehka jednou rukou opře a tu zavázanou ruku si nechá volně spuštěnou podél těla. "Bráško," zkusí to mile s tak nevinným kukučem, kterým by snad dokázal obměkčit kohokoliv. Je pravda, že když byl menší, tak to mělo tak silné kouzlo, kterým dokázal z části ovlivnit i svého tátu a to už je skutečně toho co říct, protože s jejich otcem to umí málokdo.
"Máš pravdu slíbil jsem ti to, ale když si tu přišel tak to můžeme prohlédnout a neříkej že bys nechtěl v tom horku uvolnit. Co si já pamatuju tak jsme měli jednoho šílence na tělocvik a běhali i ve čtyřiceti stupních...." Řekne a jemně ho pohladí.. "Klidně ti pak koupím i něco v bufetu na co budeš mít chuť
Sasuke ho chvilku mlčky pozoruje, zavazujíc jeho návrh, který se mu ovšem ani v nejmenším nelíbí. Navíc tak nějak spoléhá na to, že kdyby skutečně potřeboval nějaký papír nebo něco podobného, tak by to jednoduše šlo zařídit i trošku jinak. "Hmmm" zavrtí nad tím hlavou s úšklebkem na tváři, "to myslíš vážně?" Sjede ho pohledem jestli si z něho Itachi třeba náhodou nedělá jen legraci nebo něco takového, ale potom si jenom podrážděně odfrkne. "Tsk... myslel jsem si to... Víš možná si příště ty sliby strč někam, když je ani neumíš dodržovat," řekne poté naprosto vážně. Trochu doufal, že tentokrát se Itachi změnil i co se jeho chování týče, ale jak tak teď kouká, tak tomu tak nejspíš není ani v nejmenším. "Nechci, aby mi na to někdo sahal... kdokoliv... Úplně mi vystačí obyčejná omluvenka," řekne přesvědčeně. Je rozhodnutý si stát za svým názorem, který rozhodně nijak nenaznačuje, že by měl zájem o to, aby se mu někdo ještě dotýkal té rány a něco mu s tím dělal. Už takhle je pro něj nepříjemné, když si o ni omylem zavadí. "Takže tak," pokrčí nad tím s nezájmem rameny a následně se potom otočí zády k jeho stolu a rozejde se ke dveřím jeho kanceláře, aby se mohl potom vrátit k nim domů.
"Sasuke doma ti na to úplně v klidu sahám ale pokud chceš v těch 40 stupních cvičit tak si jdi ale pak za mnou nechoď že s tou rukou nemůžeš hýbat, jelikož takové učitele znám je jim fuk že máš od rodičů omluvenku jelikož to nemáš od lékaře... takhle si přes ty největší vedra mohl mít uvolnění ale klidně jsi di když chceš... Však ty na tu tvrdohlavost doplatíš
Sasuke si nad tím jenom povzdechne. "Víš, možná, že bys měl zkusit koukat na věci i z jiného pohledu a ne jen z toho svého, dobře?"Podívá se na něho potom, "Prostě nechci... to že tomu nerozumíš ještě neznamená, že na mě kvůli tomu musíš být hned nabroušený prostě...prostě to tak je..." odmlčí se, "je pro mě dost těžké už jenom být tady," pokrčí nad tím rameny. Kdo ví z čeho přesně plyne tahle jeho averze k doktorům a nemocnicím...jestli to náhodou není jen nějaký podvědomí blok, který by byl spojen právě s Itachim, který o téhle své práci mluvil už i v době, kdy byl Sasuke ještě malý. Možná, že právě kvůli jeho náhlému odchodu se mu tohle všechno tak spojilo. "Prostě... prostě nechci, ale když už si tak přeješ, aby se to takhle nějak semlelo, tak pro mě za mě," pokrčí nad tím rameny. Nechce si to přiznat, ale moc ho to nepotěšilo. "Tak... tak já teda jdu," řekne potom a natáhne ruku ke klice, kterou stiskne a otevře si dveře, kterými potom vyjde ven na chodbu. Říká si, že možná bude vážně lepší, když půjde domů a nebude se mu tady motat, obzvlášť když stejně má jeho bratr práci a logicky na něj nemá zase tolik času kolik by si Sasuke asi přál. Zase za sebou ty dveře zavře a pomalým krokem se rozejde dolů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama