Odpusť mi 12. díl

28. července 2017 v 5:30 | Mayu Uchiha a Masumi-san |  Povídky z Naruta
A máme opět další díl


Mayu - Itachi
Masumi - Sasuke

Itachi se zvedne a vyjde na chodbu za ním.. Ještě než stihne odejít tak ho chytí za ruku.... "Sasuke no tak pojď tam za mnou... Ani nevíš jakou si mi udělal radost že si přišel.. Pojď zpátky... Můžeš mi i pomoct to tam nějak upravit at je to tam pěkné a nepřipomíná to nemocnici..... No tak já vím, že jsem to přehnal jen se prostě o tebe bojím.... I když si velký pro mě pořád budeš malý bráška...."

Sasuke se zastaví a přeměří si ho pohledem. Původně měl rovnou v plánu odejít z nemocnice bez nějakého otálení, ale nakonec si to přeci jen na poslední chvilku rozmyslel. Původně chtěl tu válečnou sekeru zakopat, a tak k tomu musí i on něco udělat jinak by to mohlo dopadnout ještě mnohem hůř. Nechce se už zbytečně hádat, přijde mu to dosti zbytečné vzhledem k tomu, že již stihl pochopit, že tudy cesta jednoduše nevede. "Myslel jsem si, že máš ještě nějakou práci..." řekne potom a podívá se na něho z části trochu nechápavě. Neví sice jak moc práce tu Itachi vlastně má, ale.předpokládá, že když už je ten.primář, tak se asi tak úplně flákat nemůže. "Tak...Já mám času dost,".pokrčí nad tím potom rameny na znamení, že nemá problém v tom, aby tady ještě o něco déle zůstal. "Klidně tu zůstanu jestli budeš chtít, je mi to docela jedno, stejně ani nemám na práci něco jiného," dodá potom. "Akorát teda nevím s čím bych ti asi tak zrovna já mohl pomoct...nějaký návrhář nejsem ani v nejmenším," poznamená potom naprosto vážně a přítom zvedne svou zavázanou ruku, aby mu naznačil, ze ruční práce asi taky nebudou úplně ideální, alespoň v tuhle chvíli. Kdyby tedy ovšem alespoň neměl zraněnou ruku, kterou píše, tak by to bylo o moc jednodušší.
"Neboj nic náročného to nebude... Tak pojď vymyslíme to tam spolu jak by to tam mohlo vypadat... Navíc od čeho jsou počítače.." A otočí se a pomalu se rozejde... "Pak jak budeš mít ruku v pohodě tak to pak zrealizujeme, jsi pro nebo ne?"
Pokrčí nad tím rameny, sice se diví, že na podobné věci má Itachi ve své práci čas, ale na druhou stranu je to konec konců jeho věc, co bude dělat ve své pracovní době a jestli z toho bude mít potom nějaké problémy. Řekl by ovšem, že kdyby jej potřebovali, tak by si jej nejspíš už oni sami dávno zavolali. Nakonec tedy pomalu přikývne a spolu s Itachim se vrátí zpátky do jeho kanceláře, kde se posadí na židli a tu si přisune blíž k Itachiho křeslu, aby mu mohl přitom koukat přes rameno, jak bude tedy něco hledat. "nenapadlo mě, že by tě mohlo zajímat, jak bude vypadat tvoje kancelář," nadhodí po chvíli ticha, kdy si hlavu podepře pravou rukou a letmo se na něho přitom podívá. "Chci říct... pořád je to nemocnice ne? Kdo ví kolik času tady budeš trávit, když stejně nejspíš většinu času budeš na sále, a nebo v ambulanci," pokrčí nad tím ramey. Vždy ho zajímalo, jak je vůbec možné, že ostatní doktoři vzhledem ke své práci vůbec zvládají mít i nějaký ten soukromí život a partnery... někdy dokonce i děti. Samotnému mu přišlo svým způsobem až nepředstavitelné trávit tolik času právě ve své práci.
"Sasuke většinou právě budu tady.. Na sál půjdu pokud bude nějak vážný případ... A na anbulanci určitě budu ale ne stále... Mám i jinčí práci a tak.... Pojď něco tedy vybrat...." Šeptne a přisune ho tak aby na to lépe viděl... "Když se ti něco zalíbí tak stačí říct.."
"A to se tady nebudeš nudit?" podívá se na něj, moc dobře si pamatuje na dobu, kdy práce lékaře byla pro Itachiho zatím jen nesplněný sen, o kterém mu ovšem pravidelně básnil každý den. Vždy chtěl pomáhat lidem a vlastně si dokonce i vysnil, že bude neustále někde něco dělat něco užitečného, aby tím někomu pomohl. Ví, že s tím, jak člověk pomalu dospívá/stárne, se můžou jeho preference na určité věci měnit, ale tak říká si, že asi zase tolik se to změnit nemohlo, když jsou právě teď oba tady. Ostatně úspěch jeho bratra mu jen připomíná, že by se měl snažit volit pokud možno co nejvíc opatrně při podávání přihlášek na vysokou školu, protože jinak by to měl na talíři ještě hodně dlouho a to je právě to o co ani nestojí. "co přesně si vůbec představuješ, že s tímhle tady uděláš?" zeptá se ho potom, "možná by ti to tu oživili nějaké kytky... co já vím, víš že od tohohle je nejlepší máma... nebo někdo jiný. Ostatně bych se vsadil, že sestřičky by byly více než ochotné ti pomoct, a nebo by dokonce rády chodily sem ti ty kytky zalívat," zamumlá. Už měli v rodině, že jim mnohdy stačil jeden jediný pohled, nebo obyčejný náznak, aby tak získali přesně to, co chtějí.
"Nestojím o to aby tu furt někdo chodil... Co se týče květin to pak proberu s mámou, ale myslel jsem že mi pomůžes s ostatním at to tu nevypadá jak s padesátých let, ale na naši generaci.." A najde stránku kde muže i Sasuke něco vybrat
Sasuke nad tím jen pomalu pokrčí rameny, "tak když to říkáš.. hele pro mě za mě si tady můžeš udělat jakékliv změny chceš," řekne potom, "nebo si můžeš koupit kaktus... ten zase na vodu tolik náročný není," napadne ho potom, když si vzpomene na své zoufalé snažení o to vypěstovat si nějakou hezkou květinku, ale vždycky se mu nějakým zázrakem podařilo, že pokaždé je zapomněl zalít vodou a tak mu všechny do jednoho uschly... dokonce i ten kaktus, co kdysi dostal, když byl ještě dost menší. Vlastně možná, že i tohle je ten důvod proč po něm vlastně jeho matka nikdy nechtěla, aby se jí postaral o zahradu a vždycky, když už něco potřebovala, tak s tím šla rovnou za jejich otcem. "Hmm.. možná by to chtělo vymalovat..." napadne ho po chvíli při pohledu na ty vybledlé stěny, které je obklopují. Říká si, že už to by to prostředí mohlo trochu zjemnit a pobyt uvnitř značně zpříjemnit. "nějak to sladit i s tím nábytkem... do nějaké neutrální barvy... ale nevím... bílá asi ne, ta prakticky všude, " řekne potom zamyšleně a podívá se na monitor na množství různých věcí, co tam Itachi našel, i když popravdě řečeno jemu samotnému to zrovna nic neříká.
"Tak tady se daji najit barvy tak vyber jaka se ti libi... co se tyce kvetin jsem si rekl co kdyby jsme se na zahrade o nejakou vlastni starali...
"Tak přeci jen je to tvoje kancelář, ale asi bych nešel do ničeho výrazného.... možná světle modrá... nebo zelená," pokrčí nad tím rameny. Tyhle barvy mu přijdou takové poměrně nekřiklavé, ale kdo ví, jak to uvidí jeho bratr. "Nevím záleží na tobě jestli si budeš chtít dát na stěnu třeba nějké obrazy, a nebo něco podobného," dodá potom a kouká přitom na různé barvy, ale že by tam byla zrovna nějaká, ze které by byl úplně hotový, tak to se určitě říct nedá. "No... myslím, že když budeš chtít, tak je máme jedno jestli si tam něco dalšího zasadíš, a nebo ne, ale já se toho účastnit nebudu. Tohle úplně není něco, co by mě bavilo... to je jedna věc a taky pokud sis nevšiml, tak v tomhle zrovna dvakrát zručný nejsem," pokrčí nad tím rameny. Je to sice jen o tom tu květinku jednou denně zalít a sem tam třeba udělat i něco dalšího proto, aby se jí dobře dařilo, ale v tomhle nikdy nenašel nějak zvlášť velkou zálibu, která by jej nutila na tohle všechno myslet, aby si to všechno mohl vůbec zapamatovat a v jednom kuse na to nezapomínal. "umřel mi i kaktus," poznamená s úšklebkem na tváři, který jasně značí, že si z toho sice nic nedělá, ale i tak to musí být vskutku umění vzhledem k tomu, že kaktus zase tolik té vody nepotřebuje.
"Vsak by jsme se o to starali spolu... nic tezkeho.. no ne?
Sasuke se na něho podívá a nakonec nad jeho návrhem jenom zavrtí hlavou, "myslím, že tentokrát si to vážně nechám ujít," pokrčí nad tím rameny. Ví sice, že při nejhorším by jim to zalila i jejich matka, ale tak přeci jen si říká, že z tohohle už trochu vyrostl... ne snad, že by to byla aktivita pouze pro malé děti, ale spíš má pocit, že jako malé dítě ho k tomuhle víc táhlo. "Co bys vůbec chtěl pěstovat?" zeptá se ho potom, u nich na zahradě se totiž vyjímá hned několik druhů okrasných květin, které jsou zálibou právě jejich matky, a tak neví jestli tam chce Itachi zasadit něco nového, a nebo naopak. "nebo to ještě nemáš až tak promyšlené... možná, že bys-" zarazí se, když uslyší naléhavé klepání na dveře do Itachiho kanceláře. Automaticky se opře o opěradlo židle a podívá se tím směrem. Chvilku na to se bez vyzvání ve dveřích objeví drobná dívka s krátkými černými vlasy a malinko vyjukaným výrazem ve tváři. Rozhodně to nevypadá, že by zde pracovala moc dlouho. "Uh já..." začne, ale když si všimne Sasukeho, tak se malinko zarazí, "Já... moc se omlouvám, pane primáři, ale řekli mi, že vás mám rychle zavolat, aby jste šel na ambulanci... přivezli nějaký těžký případ," vymáčkne ze sebe nakonec. "Klidně jdi... stejně bych měl jít asi domů," řekne mu na to Itachi a pomalu se zvedne.
"Sasuke klidne tu zustan.. je tu internet tak si neco pust a pockej tu..." s tim se zvedne a jde za ni.. "co se presne stalo?" Pta se kdyz jde s ni
"Půjdu domů... stejně na mě teď nebudeš mít čas, nebudu se tu nudit," odpoví mu ještě Sasuke než za sebou Itachi zavře dveře. Dost dobře nechápe proč mu tohle Itachi vůbec nabízel. Možná, že to byla jenom nějaká zdvořilostní nabídka, ale i tak to na něj působilo poněkud podivně a to primárně kvůli tomu, že by tady ani neměl co dělat. Internet tam sice možná byl, ale on zrovna nepatřil k těm, kdo by na síti potřebovali viset dvacet čtyři hodin denně. Vlastně... s vým způsobem mu to i dost věcí znechutilo. Chvilku na to se tedy pomalu zvedl ze židle, kterou vrátil zpátky na své původní místo a hned na to vyšel z bratrovi kanceláře, kterou za sebou alespoň pečlivě zabouchnul, aby se neřeklo a následně si ruce schová do kapes přičemž se opět rozejde k východu do nemocnice. Do oka mu přitom padne ta sestřička, která pro Itachiho přišla, očividně ji na ambulanci s sebou nechtěli. Na jednu stranu se tomu ani divit nemohl, protože to, jak byla rudá až za ušima by si snad dost dobře všiml i slepec. Tušil, co přesně za tím je, ale moc pozornosti tomu nevěnoval, protože místo toho pohled raději upřel zpátky před sebe, aby věděl kam jde a aby do někoho na chodbě náhodou nenarazil, protože tam bylo plno různých pacientů a nerad by ještě někoho zranil víc než už je.
Itachi vesel do anbulance a nadechl se: povezte mi co se presne stalo?" Zepta se tech co tam jsou...
Sasuke pomalým krokem konečně vyjde z nemocnice. Najednou cítí jakoby se mu svým způsobem i ulevilo vzhledem k tomu, že se konečně ocitl venku. Původně ani neplánoval, že by se tam mohl zdržet takhle dlouho, ale nakonec mu to nepřijde jako zase tolik promarněný čas... možná právě naopak. Nejspíš společně konečně udělali krok k tomu, aby se nějak s Itachim udobřili a jejich vztah se zase alespoň trochu přiblížil k tomu, jak to bylo než odjel. Sám si totiž nedělal iluze, že by to snad někdy mohl být přesně jako dříve. To prostě ani nešlo... ani teoreticky a hlavně ani ne prakticky. Cesta domů mu trvala bezmála několik minut a když se konečně dostal do předsíně, tak již hladový zamířil do kuchyně, kde si z lednice vytáhl talíř s obědem, co tam měl nachystaný od své matky a strčil jej na několik minut do mikrovlnky, aby to měl hezky teplé. V mezičase, co se to jídlo ohřívalo se alespoň na chvilku posadil na židli. Sice celou tu dobu seděl, ale pomalu zase začínal cítit tu ruku, a tak si skočil nahoru pro prášky na bolest, které si pro jistotu ihned zapil studeným džusem než se ta bolest zhorší ještě víc.
Itachi stale ceka na to co mu reknou.. "tak povite mi konecne co s tim ditetem je?" A radsi si vezme z ruk desku s papirem kdyz ti mlci.. "dobre udelat kompletni vysetreni nic nezanedbat a pak na sal.. a vy tam pujdete se mnou..."
Jakmile se Sasukemu ohřeje jídlo, tak se do něj ihned pustí. Původně sice neměl hlad když odcházel, ale mezitím mu značně vyhládlo, nejspíš i vlivem té cesty kterou úplně celou absolvoval pěšky. Po obědě se tedy přesunul do obýváku, kde prakticky strávil všechen svůj volný čas až do večera, kdy se jejich rodina sešla na společnou večeři a právě po ní se Sasuke uchýlil do svého pokoje, kde se na chvilku věnoval předmětům, které má zítra ve škole a jsou docela důležité a potom nakonec se jen převlékl a lehl si do postele s tím, že si dnes zkusí lehnout trochu dříve, aby měl více spánku. Jak si řekl, tak taky udělal a po chvíli skutečně usnul. Jeho spánek ovšem netrval vůbec tak dlouho, jak by si přál, protože už někdy před půlnocí byl vzhůru skoro jakoby snad mělo být ráno, protože se cítil značně fit. Chvilku se tedy jen mlčky převaloval na posteli s myšlenkami v hlavě, které mu jednoduše nedaly spát. Po chvíli se tedy zvedl a zamířil si to na chodbu, ani sám nevěděl proč, ale táhlo ho to k jedněm dveřím, na které nakonec zaklepal, doufajíc, že jeho bratr ještě nespí.
"Dale.." odpovi kdyz lezi a premysli jalikoz pred chvili dosel z koupelny a jeste ho nebral spanek..
I po vyzvání Sasuke nějakou dobu váhá, jakoby si to snad na poslední chvíli rozmyslel a rozhodl se, že k němu nepůjde, že vlastně už ani nic nepotřebuje. Otočí se, aby se vrátil k sobě do pokoke, ale nezvládne udělat ani jeden krok ke svým dveřím, aby se od něj mohl vzdálit. Nakonec si rezignovaně povzdechne a vzdá ten boj, který vedl sám se sebou a nakonec se přeci jenom natáhne ke klice, kterou stiskne a potom dveře otevře a nakoukne dovnitř. Uvnitř jeho pokoje byla rozsvícená jenom lampička, která celé místnosti dodávala poměrně sporé osvětlení, ale to bylo mnohem přívětivější pro jeho oči, které byly zvyknuté primárně na tmu. "Em...ještě nespíš?" Ujišťuje se pro případ, že by to snad nakonec dopadlo tak, že ho jeho bratr vyžene, protože chce jít už spát. "Jestli tak přijdu klidně jindy.. um...zítra je taky den," řekne poté a malinko nervózně přešlápne z nohy na nohu, jak tam tak stojí ve dveřích do jeho pokoje čekajíc, co mu jeho bratr na to vlastně řekne. Uvědomuje si, že jeho bratr má s největší pravděpodobností sto chutí k tomu si jít po tom náročném dni v práci lehnout a odpočinout. Přeci jen se vrátil dosti pozdě va vypadal značně unaveně. "Ani to nebylo nic...nic důležitého," dodá poté ve snaze se z toho jaksi vyvléknout. Skoro jakoby na poslední chvíli změnil názor.
"Jen pojd..." odpovi a lehne si na bok... "copak se se?" A kouka jak zyvne
Ještě chvilku váha, ale nakonec tedy pomalu přikývne a vejde tedy dovnitř do jeho pokoje a zavře za sebou dveře. Chvilku jen tak stojí, ale nakonec popojde k jeho pracovnímu stolu, kde si odsune židli a potom se na ni posadí, aby tam mezitím nevystál důlek. Trvá mu než si on sám v hlavě sesumíruje, co mu vůbec chtěl. Teď totiž, když přijde na to, že by to měl nějak slovně interpretovat, tak mu to všechno přijde dost hloupé. Povzdechne si a chvilku jem očima pátrá po pokoji, který až moc dobře zná. Kolem jakoby se vůbec nic nezměnilo. Moc dobře věděl o tom, že jeho matka mezitím v době Itachiho nepřítomnosti nic nezměnila a jen pouze zu uklízela. Co ho ovšem překvapilo bylo to, že si to Itachi ještě ani nijak neupravoval. "Hmm... no ono..." začne pomalu, i když to z něj jde jako z chlupaté deky. "No kde o to... teda... tak jsem si řekl, že se kouknu jestli jsi vzhůru, nemůžu spát," řekne nakonec s pokrčením ramen. Až potom, co tato slova opustí jeho ústa si moc dobře uvědomí jaká blbost to vlastně byla a že to neznělo věrohodně ani v nejmenším. Pravdou je, že z části to pravda byla...skutečně nemůže spát a Itachiho pokoj bylo to jediné místo, které ho napadlo kam by tak asi mohl například jít. "Takže... Takže proto... no..." vydechne nakonec a pomalu se na něho podívá.
"Aha.. tak si pojď lehnout ke mě tak jak si byl malý... Vždycky sis tu lehal když si nemohl spát takže mi to nevadí a pokud tedy chceš tak pojď vadit mi to nebude.. Co ruka ještě tě bolí..."
Sasuke nad tím jenom zavrtí hlavou. Bývaly sice doby, kdy by se do té postele vlezl bez nějakých problémů, ale teď když už jsou oba prakticky dospělý, tak si říká že by se tam jen stěží společně nějak vlezli. Navíc mačkat se tam s tou jeho rukou v posteli pro jednoho by nebyl dobrý nápad ani při nejmenším. To je mu jasné už od pohledu. "To je v pohodě, zůstanu úplně v klidu sedět... nevadí mi to a dělá mi to i mnohem líp na tu ruku víš," vysvětlí potom.."odpoledne jsem si vzal ještě prášky na bolest a potom už je mi dobře...Takže bych řekl, že to nejspíš ještě zabírá,"pokrčí nad tím rameny. Říká si, že možná by mu skutečně svým způsobem bodlo, kdyby ty prášky už nepotřeboval, ale tak zatím si jich ani tolik nevzal. "Doufám, ale že ke konci týdne si je už nebudu muset brát... Přeci jenom jsou to docela silné prášky, tak to do sebe zase tolik cpát nechci, ale jednoduše...někdy to prostě ani jinak nejde, víš," vysvětlí. Tohle je totiž jediný způsob, jak by si mohl pomoci od bolesti. "Jak je vůbec možné, že ještě nespíš?" Zeptá se ho potom se zájmem. "Myslel jsem si, že si unavený z práce, tak že bude spát prakticky hned jakmile padneš do postele," napadne ho potom. "Teda... podle toho, co jsem dneska viděl v nemocnici, tak to vypadalo, že to bylo něco dost vážného navíc ani doma potom, co ses vrátil si nevypadal úplně odpočatě," poznamená potom.
"Dal jsem si sprchu a nějak mě to probralo proto ještě nespím... Tak ti donesu matraci a lehneš si tu jestli u sebe nemůžeš usnout a kdyby něco tak mě můžeš vzbudit... no jestli chceš můžu ti dát o trochu slabší léky aby si nebral už takové silné
"To není potřeba... za chvíli si klidně zase půjdu lehnout zpátky k sobě, stěhovat něco takového fakt nemusíš... navíc bys kvůli tomu musel rozebírat postel a to je na dlouho," zavrtí nad tím Sasuke hlavou. Nemá v plánu tu spát... vlastně ani úplně neví proč za Itachim přišel. Možná, že si chtěl jednoduše jenom promluvit. "No byl bych raději kdybych ty prášky mohl přestat brát úplně, tak to nejdřív zkusím bez nich a potom se uvidí, jak to půjde, jestli mě ta ruka už nebude bolet a tak..." řekne potom s pokrčením ramen. Nechce si říkat ještě o další prášky, protože právě teď mu to přijde značně zbytečné. Ještě chvilku tam jen tak sedí a přemýšlí jestli by se neměl k sobě uklidit už teď, ale nakonec nad tím jenom zavrtí hlavou a nadechne se, "vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat..." řekne potom a podívá se zpátky na něho s vážným výrazem ve tváři, "ale musel by si mi slíbit, že to co... no o čem budeme mluvit zůstane čistě jen mezi námi a že se to nedozví ani rodiče a ani nikdo jiný," řekne poté skoro jakoby se mu snad chystal oznámit, že někoho zabil a potřebuje, aby mu Itachi pomohl zakopat tělo. Ono... ve skutečně to, co mu chtěl říct, pro něj nebylo o nic moc horší než právě tohle.
"Tak ja to donesu a popovidame si ano... stejne dneska mam prisluzbu pouze.. jako primar tam nemusim neustale byt.." s tim vyleze s postele a i s pokoje a donese to... rozlozi postel a da to na to a pak polstare a deky.. "pojd se natahbout a povidej.. nasi se to nedovi.. co nekdo se ti ve skole libi?"
Chvilku ho nechápavě pozoruje, myslel si, že se vyjádřil jasně, že se s ním nechce na té jedné posteli mačkat. Snažil se mu to sice naznačit pokud možno co nejvíc šetrně, ale očividně byl jeho bratr torchu natvrdlý. Přišlo mu, že za to rozhodně mohlo to místo, kde byl, protože kdysi mu nemusel prakticky nic říkat, aby pochopil na co asi tak naráží. "školu bych do toho netahal," řekne potom, nechce, aby si jeho bratr začal dělat obrázek o nějaké konkrétní osobě, když stejně... nejspíš by to bylo stejně špatně. Na tohle by jen tak někdo nepřišel. "spíš jde o to že by mě nenapadlo, že bych tu osobu mohl brát někdy jako něco víc... prostě nikdy jsem si nikoho k sobě moc nepouštěl. Neměl jsem k tomu důvod, nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl chtít něco jako vztah... řekl bych, že z toho stejně vždycky vzejdou jenom samé problémy a ne vždycky to dopadne jako to dopadlo u mámy s tátou," odmlčí se. Naráž především na to, že jejich rodiče mají naprosto dokonalý vztah, který by snad měl být vzorem pro pravou lásku na celý život. Konec konců nebýt toho by teď nejspíš úplně všechno vypadalo zcela odlišně než, jak tomu vypadá v tuto chvíli.
"Chapu.. tak a co kdyby si tu divku treba nekam pozval... a tam si o tom popovidali.. treba se ji zeptal co treba ona citi a pak bys rekl ty sve pocity... laska je slozita Sasu, ale rika se ze laska je tajemna svoji prudkosti a kouzlem..." Odpovi mu
Chvilku mlčky přemýšlí nad jeho slovy, skutečně by si přál, aby to i v jeho případě bylo tak jednoduché, jak se mu to snažil jeho bratr podat, ale bohužel si on sám až moc dobře uvědomoval, že tomu tak nebylo ani v nejmenším. Bohužel to mu až tak přesně říct nemohl. "nejsem takový abych někomu hned jen tak něco vyklopil... nerad mluvím o těchhle věcech a obzvlášť s cizími lidmi navíc... Jo možná, že to bude zní namyšleně, ale ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by byl schopný mi říct ne," řekne poté s pokrčením ramen, "ne že bych se bál, že mě odmítne... no... možná... trochu..." připustí potom popravdě, " jednoduše si myslím, že to co si navrhl by možná fungovalo pro někoho jako jsi ty, ale ne pro někoho jako jsem já... hodí se to spíš k tvojí povaze," řekne poté. To Itachi byl vždy ten, kdo byl schopný si s někým sednout a na rovinu si s ní promluvit naprosto o čemkoliv. Ne snad, že Sasuke by nebyl, ale byly zde věci, které jednoduše nahlas s někým cizím řešit odmítal a do tého kategorie spadaly i jeho osobní pocity a city, které k někomu přechovával.
"Sasu myslel jsem to tak aby sis tu osobu vyslechl a pak uvidis jestli tj za to stoji...
Zavrtí nad tím hlavou, "mám ale pocit, že to takhle jednoduché není... prostě... prostě skoro jakoby..." začne, ale potom se odmlčí. Dokáže Itachi vůbec pochopit, co se mu honí hlavou? Doufal v to.. tolik si přál, aby ho jeho bratr ujistil ještě v mnoha jiných věcech, ale o tom se teď ani bavit nemohl. "jenže já ani nevím jestli by bylo dobré něco takového zkoušet... ona... no... řekněme, že to úplně není ten typ, co bych v případě mohl představit rodičům, kdyby na to došlo," řekne poté. Rozhodně u něho není obvyklé, že by se snad zamilovával často a právě proto si říká, že možná když k tomu došlo, tak je to ta pravá osoba, se kterou stráví i zbytek života... tedy... čistě teoreticky. "naše by z toho nejspíš kleplo, hlavně tátu... sám moc dobře víš jaký je, navíc bych tak nějak řekl, že on už by měl i někoho vybraného... nenavrhl by to sice nahlas kvůli mámě, ale řekl bych, že je to pořád ta stará škola," zamumlá s povzdechem ale nakonec nad tím zavrtí hlavou. "No nevadí... ještě nad tím popřemýšlím... asi si půjdu, ale lehnout k sobě..."
"Klidne si tu lehni zkusime neco vymyslet.. nemam problem ti pomoct..." a natahne k nemu ruku...
Zavrtí nad jeho návrhem hlavou, co by asi tak mohli ještě vymyslet? Pochybuje, že by tu bylo něco, co by mu mohlo pomoct. Navíc...co ho snad bolí ještě víc je fakt, že jeho bratr jej nejspíš ještě stále vidí jen jako toho malého kluka, co před lety opustil a nevidí to, že Sasuke již vyrostl v mladého a prakticky i dospělého muže. Předtím si myslel, že možná... v jednom okamžiku jakoby snad skutečně viděl, že jeho bratr otevřel oči a pochopil, co se děje, ale zdálo se že vůči němu zůstával i nadále naprosto slepý. "Itachi..." vydechl a otevřel ústa ve snaze ze sebe konečně dostat ten hlavní důvod proč přišel, ale nemohl. Nedokázal to. Skoro jakoby mu v tom někdo, nebo něco spolehlivě bránilo. Strach... dost možná. Nevyznal se v sobě a ani v čemkoliv jiném... skoro jakoby by byl naprosto zatracený a nejdřív ze všeho potřeboval najít cestu ven. "Myslím," začne po chvíli a pomalu se zvedne na nohy, "že asi vážně už půjdu, přeci jen ráno vstávám do školy... tak musím jít brzo..." řekne nakonec a tentokrát se na něj už nepodívá. Pomalým krokem se rozejde ke dveřím, ale na prahu se ještě zastaví. "Oyasumi...niisan," řekne ještě tak tiše, že jde jen stěží odhadnout jestli jej Itachi slyšel, a nebo ne. Bylo to.vlastně úplně poprvé, co jej Sasuke nazval tak, jak to dělával, když byli ještě oba malý až do toho zlomového okamžiku. S tím se vrátí k sobě a když zjistí, že Itachi nejspíš bral tu matraci z pokoje pro hosty, tak si lehne do postele a zavře oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama