................Dílovky aktualně*

.....................Odpusť mi1.-2.-3.-4.-5.-6.-7.-8.-9.-10.-11.-12.-13.-14.
.....................Forgetten past10.-11.-12.-13.-14.-15.-16.
.....................Škola strasti1.-2.-3.-4.-5.
.....................Kriminálník25.-26.-27.-28.-29.-30.-31.
.....................Skutečná láska1.-2.-3.-4.-5.-6.-7.-8.-9.-10.-11.-12.-13.-14.
.....................Neobvyklá láska1.-2.-3.-4.
...............Force of commanders20.-21.-22.-23.-24.-25.-26.-27.-28.-29.-30.
.................The Beauty and the Beast23.-24.-25.-26.-27.-28.

..........................Spřátelení

....................Povídky na přáníZde

Chceš tady zveřejnit vlastní povídkuZde


.......................Naruto RPG Hra


.......................Pokémon rpg

......................RPG naruto nová generace

......................Bleach rpg

Odpusť mi 13. díl

30. července 2017 v 6:30 | Mayu Uchiha a Masumi-san |  Povídky z Naruta
A máme opět další díl


Mayu - Itachi
Masumi - Sasuke

Zavrtí nad tím hlavou, ale napadlo ho že bde mít aspon více místa.... Jak se uvelebil tak následně usnul a spal nejspíše až do rána než je začala postupně budit jejich matka
Druhý den ráno se Sasuke probudí jakmile mu zazvoní budík. Kupodivu se cítí poměrně vyspaně a odpočatě vzhledem k tomu, že usnul docela pozdě. Raději ovšem nepokouší své štěstí, že by mohl zase usnout a pomalu se zvedne načež přejde do koupelny, kde si dá studenou sprchu na probuzení a potom si znovu převáže tu ruku. Nemá to sice ani zdaleka tak úhledné jako když mu to převazoval bratr, ale na tom mu zase tolik nesejde, protože svůj účel to plní i tak. Jakmile je tedy i oblečený a připravený do školy, tak ještě popadne svůj batoh,se kterým vyrazí po schodech dolů. "Dobré ráno," pozdraví všechny naokolo s až překvapivě dobrou náladou. Má takový pocit, že dneska by snad mohl být i dobrý den což je na něm značně vidět. "Dobré ráno, Sasuke, dáš si s námi snídani?" Zeptá se jej ihned jeho matka. "Ne díky mami, půjdu rovnou do školy, nemám hlad,".odpoví jí na to nevnímajíc její námitky, které nesměřují k ničemu jinému než k jeho neochotě snídat. Je sice pravda, že ještě před nedávnem s tím neměl ani ten nejmenší problém, ale teď...teď ani nějak nemá chuť. Raději se tedy zastaví až v předsíni, kdy si obuje boty, vezme klíče a s hlasitým pozdravem na rozloučenou se rozejde do školy.

Itachi se taky probere sprchne se něco na sebe hodí a vyjde taky dolů do kuchyně... "Ahoj..." A sedne si na nějaké volné místo.... "Přemýšlím nad pár věcmi..." Začne opatrně
Jakmile Sasuke vyšel ven ze dveří, tak tady Mikoto bylo jasné, že svou snahu nacpat do něj alespoň něco k snídani bude muset nechat na jindy. Talíř, co mu tam přichystala tedy zase schová a alespoň doleje kávu, jak Fugakovi, tak i Itachimu načež se posadí na židli, aby se i ona mohla v klidu nasnídat se zbytkem rodiny než se všichni zase rozprchnou do práce. Stihne si ovšem dát sotva jedno sousto, když pomalu zvedne pohled a podívá se na Itachiho s tázavým výrazem ve tváři. Všímá si, že se musí nejspíš něco dít když se tváří takhle vážně, a tak to nechce jen tak smést se stolu. "Nad pár věcmi?" Zopakuje přesně to, co její syn řekl. "Nas jakými věcmi? Děje se snad něco?" Zeptá se ho poté očekávajíc přímou odpověď. I Fugaku mezitím co pije svou kávu a čte si dnešní ranní noviny poslouchá jejich rozhovor. Možná, že na to nevypadá, ale přirozeně i jeho zajímá, co se asi děje, že Itachi hned po ránu vypadá jakoby se chystal vyřešit otázku života a smrti. Nakonec tedy odloží noviny stranou vedle svého hrnku s kávou, aby mu dal najevo, že má jeho plnou pozornost a teď už jen stejně jako jeho žena čekal, co má jejich prvorozený syn asi tak na srdci. "Stalo se něco u tebe v práci?" Přeruší poté Mikoto to ticho, které mezi nimi na chvilku nastalo zatímco si jej měří starostlivým pohledem.
"Ne ne v práci je to v pohodě... Spíš jde o to že bych šel asi někam do vlastního bytu nebo domu, ale nevím o nějakém dobrém místě... Samozřejmě že tady v Konoze..... Ale nevím kde... Nechci tu překážet a jak vidím tak Sasuke nestojí o to abych tady byl....
Mikoto se nad jejími slovy značně zarazí. Vůbec by ji nenapadlo, že by se mohlo stát něco takového. "Já...ja jsem si ale myslela, že si spolu už pomalu začínáte zase rozumět..." vydechne nechápavě. Jednou to přijít muselo...pravděpodobně, ale nečekala, že takhle brzy. "Vždyť je to teprve nedávno, co ses vrátil..." zamumlá potom trochu nechápavě. "Možná, že bylo načase, aby sis našel vlastní bydlení. Samozřejmě, že tady u nás budeš mít doma vždycky dveře otevřené, ale chápu, že chceš mít i vlastní prostor..." řekne.potom Fugaku. "Už sis i.něco našel, a nebo teprve máš v plánu něco hledat?" Zeptá se ho potom se zájmem. I Mikoto by dost ráda věděla, jak dalece to má prozatím promyšlené. "Samozřejmě pokud by si potřeboval s něčím pomoct Itachi, tak nám stačí jenom říct ano? Pomůžeme ti s čímkoliv budeš potřebovat... třeba i klidně ti můžeme pomoct hledat ten byt pokud budeš chtít nebo s tím budeš mit náhodou nějaký problém nebo tak..." řekne potom. "Ale nejspíš bych řekla, že bychom to potom měli říct i Sasukemu... kdo ví, jak na to bude reagovat, nejsem si jistý jestli vůbec bude rád..." řekne potom zamyšleně. "Upřímně bych řekla, že... no... je to dost těžko říct, co na to potom řekne," vydechne. "Nebo by si mu to třeba chtěl říct ty sám Itachi?" Zeptá se ho potom.
"Zatim to vite jen vy.. ale zas aby nebyl daleko.."
Mikoto na to přikývne, ani by nechtěla, aby se od nich jejich syn odstěhoval někam moc daleko. "Víš co, tak se můžeš zkusit porozhlédnout po městě...jestli tady je nějaké takové místo, tak to jistě bude na nějakém viditelném místě, možná, že by ti s tímhle poradili i v práci když by ses tam někoho zeptal jestli o něčem takovém neví, většina doktorů sice asi místních nebude, ale to neznamená, že by nemohli něco takového vědět," napadne potom ještě Mikoto. "Kdybych něco zjistila, tak bych ti mohla dát vědět... ale právě teď si nejsem jistá, že něco v okolí vůbec je. Většinou jsou tu totiž lidi, co tady chtějí i zůstat, a nebo svůj byt či dům neprodávají," pokrčí nad tím rameny. Přemýšlí jestli skutečně nezná nikoho takového, kdo by jim snad mohl s tímhle pomoct. "Možná, že Madara by o něčem věděl... pokud vím, tak tohle je z části i jeho parketa..." promluví poté Fugaku a podívá se na svého syna, "telefon na něj máš, ale kdo ví jestli se již vrátil ze své služební cesty ve Francii," dodá potom. "No ale zkusit to můžeš třeba by to pomohlo... a mohl by ti nějaké tipy napsat i v emailu, to už by neměl být zase tak velký problém. Jsem si jistý, že na rodinu si čas najde," řekne poté a dopije svou kávu. S pohledem na hodiny se poté pomalu zvedne ze židle. Je pro něj už totiž čas, aby vyrazil do práce a to taky udělá.
"No nevím radši se ho zeptej ty... Nějak nemám chuť se s ním zase pohádat..." A taky se aspoň napije kávy... "Možná se podívám po netu na něco..." Dodá ještě
Později odpoledne se Sasuke konečně vracel ze školy. Dnes měli školu až do třch hodin, a tak byl již značně otrávený. Nechápal, k čemu to je když tam už stejně pomalu ani díky blížícím se prázdninám nedělají... a tyhle odpolední hodiny stejně jenom flákali tak, že se dívali například na nějaké filmy a někdy ani ne k tématu. Samozřejmě, že se našli i hodiny, kdy ještě stále probírali nové učivo, ale to se netýkalo těchhle odpoledních. Byl tedy rád, že se konečně dostal domů, a tak když za sebou zavřel dveře, tak si skopl boty a vítězoslavně se protáhl. Konečně jej čekal alespoň zbytek volného dne, který sice zase brzy uteče jako voda, ale i tak. Rychle se tedy rozešel rovnou nahoru a jako první zamířil k sobě do pokoje, kde odhodil svůj batoh ke svému psacímu stolu a převlékl se do druhého oblečení, které bylo o poznání pohodlnější a hlavně na doma. Chtěl jít původně ještě do kuchyně ulovit si něco na zub, ale něco ho v tom zastavilo. Slyšel totiž podivné zvuky z pokoje svého bratra, a tak tam pomalu vykročí. "Itachi?" zavolal dost nahlas a následně vzal za kliku a vešel dovntiř. Okamžitě strnul na místě,když viděl, jak si jeho bratr balí věci do tašek.
Otočí se... "Copak Sasuke?" Zeptá se ho a pak se otočí opět ke skříni a začne si dál balit jelikož měl štěstí v hledaní vlastního domu a mohl se hned do něj nastěhovat
Nechápal... ani jeho chování a ani ten klidný tón, kterým s ním mluvil. Ještě teď si jasně vybavoval jeho slova, kterými jej ještě před nedávnem ujišťoval, že již nebude muset čelit té stejné situaci jako před lety a že tady bude s ním... bude tady pro něho. "Co... co to děláš?" zeptá se ho poněkud přiškrceně jakoby se mu snad najednou do plic nedostávalo dostatečné množství vzduchu. V jednu chvíli měl pocit, že to s ním na místě sekne. Bylo to tu zase... odcházel. Opouštěl ho stejně jako předtím jenže tenkrát byl moc malý na to, aby to snad mohla být jeho vina, ale teď... nepřívítal jej, nebyl nadšený z jeho přítomnosti. Měl k tomu svůj důvod... a to dost dobrý důvod, který se ovšem právě teď zdál být příčinou k jeho opětovnému odchodu... teď, když si konečně zvykl a rozhodnul se to všechno přijmout tak, jak to je... a nejen Itachiho přítomnost, ale i jiné věci, které si právě díky nemu uvědomoval. Věci, které nemohl říct nikomu jinému, ale které úzce souvisely s jeho vlastní bratrem a činem, kterým mu otevřel oči a svým způsobem i rozšířil obzory v určité oblasti.
"Co asi balím si věci.. Je v tom problém? Ještě včera si chtěl at odejdu tak ses toho dočkal... Máš co si chtěl.." Odpoví a balí si další věci
Sasuke se nad jeho slovy malinko zamračí. Ano... samozřejmě že ještě před nedávnem Itachiho posílal pokud možno co nejdál od sebe, ale to bylo už... dávno. Dalo by se říct. Právě teď už si myslel, že jeho bratr dokázal nějak překonat tu jeho původní nechuť s ním být a že pochopil, že mu nakonec jeho chování odpustí... jenže se očividně spetl a to dosti ošklivě. Navíc ještě včera se k němu snad choval úplně nejlíp za předchozí dny... sám si díky tomu uvědomil, jak moc mu na Itachim ve skutečnosti záleží a jak moc nechce, aby odcházel někam pryč, kde by ho už nemusel nikdy viděl. Najednou se ho zmocnila nepopsatelná úzkost. Co mohl dělat? Mohl si za to sám. Moc dobře to věděl... zrovna v den, kdy se mu to hodilo nejméně se stalo tohle... V duchu si zanadával a poté upřel své oči na svého bratra s pohledem raněné laně ve snaze jej obměkčit. Kdysi to zabíralo... kdysi by pro něj jeho bratr udělal cokoliv jen, aby se na něj Sasuke nedíval tímto způsobem. "Nemáš pravdu... včera jsem ti nic takového neříkal, právě naopak... taháš sem záležitosti, které jsou pro mě už minulostí..." řekl poté ve snaze dát věci na pravou míru.
"To si myslíš ty..... No co chtěl si ať odejdu tak tady to máš... Budeš mít klid co si celou dobu chtěl..." S tím přejde k posteli a k šuplíku odkud si vytáhne poslední věci, co si tam musí dát... Jak to zapne tak si dá velkou tašku přes rameno a další dvě si vezme do ruky... "Jestli mi ještě něco chceš říct tak teď máš poslední šanci
"Slíbil jsi mi, že už znovu neodejdeš," vyrukuje na něj Sasuke s jediným dobrým argumentem, který ve skutečnosti má. Co jiného by mu tak asi mohl říct, aby ho přiměl zůstat? Pochyboval, že kdyby mu tady udělal výklad o tom, co se mu ve skutečnosti honilo hlavou, tak by ho vůbec poslouchal. Právě teď byl on to jediné, co jeho bratrovi ve skutečnosti bránilo vyjít ven z pokoje. Postaví se tedy doprostřed dveří, aby přes něj jeho bratr nemohl projít ledaže by do něj strčil... jenže to by mu mohl taky ublížit, protože Sasuke byl levák a při pádu automaticky pod sebe dával právě levou ruku, kterou měl ovšem nyní zraněnou. Předpokládal, že jeho bratr mu alespoň fyzicky ublížit nechtěl, i když musel přiznat, že fakt, že jej opět opuští bolel. "slíbil si mi, žemě už nenecháš samotného a teď... z ničeho nic sis to zase rozmyslel?" zeptá se ho potom a sjede ho přitom pohledem ve snaze odhadnout, co se mu asi tak v tuhle chvíli honí hlavou. "Nemusíš přeci odcházet... můžeš tady jednoduše zůstat," navrhne poté s pokrčením ramen.
"Nemůžu tu být chápeš nemůžu.... Pusť mě... Nejdu daleko proboha pořád budu v Konoze..." Řekne než pustí tašku a přejde tak aby ho chytil a mohl trochu odsunout... "Neodcházim jako posledně, ale hold tady být už nemůžu..." Dodá a jde si pro tašky co si položil
Bez jakýchkoliv rozpaků se opět postaví na místo jako předtím. Nechce ho pustit... nemůže. "Takže tohle má být ta tvoje výmluva? Zůstaneš pořád v Konoze... ale ne tady," odmlčí se. Měl to čekat... měl čekat, že jednoho dne se jeho bratr skutečně odstěhuje z domu jejich rodičů, konec konců starý byl na to dost a dokonce i on sám již nad tímhle přemýšlel... jenže jemu ještě osmnáct nebylo, a tak to zatím zrealizovat nemohl. Přesto všechno za těch posledních pár dnů nabyl dojmu, že jeho bratr jednoduše něco takového neudělá a že zůstane spolu s ním. Že ho opět nenechá samotného. Chtěl mu to všechno říct, ale... i když ta slova došla až na jeho jazyk, tak nebyl schopen je zprostředkovat nahlas, aby je mohl slyšet i jeho bratr, který bohužel nebyl telepat, aby si to všechno dovodil z jeho nešťastnému výrazu ve tváři. Zdálo se to být směšné... předtím ho vyháněl a teď... teď by dal cokoliv za to, aby tu zůstal... alespoň ještě chvíli. "Je v tom... um... našel sis někoho, že s tím najednou tam spěcháš?" zeptá se ho potom, není si úplně jistý zda-li chce znát odpověď, ale... lepší než aby se hnal za něčím neuskutečnitelným.
"Sasuke jsem dost starý na to abych bydlel sám... Prostě tu být už nemůžu a ty budeš mít aspoň klid co si celou dobu chtěl tak mě pusť... Ano spěchám jelikož to musím vše zaplatit a tak....
"Takže když to nestihneš tak to padá?" podívá se na něho jakoby s nadějí v hlase, že pokud se mu pokusí ho zdržet dost dlouho, tak tu zůstane. Možná, že se právě teď chová jako dítě, ale... nemůže ho nechat jít. Jednoduše se s tím nedokáže smířit a jakmile si něco vezme do hlavy, tak je potom velmi těžké mu to nějak rozmluvit. Udělá tedy krok dovnitř do Itachiho pokoje a zamkne za sebou dveře načež si ten klíč schová a opět se zády o dveře. "nemůžu tě nechat jít Itachi... promiň, " vydechne a na chvilku jej jen mlčky pozoruje. Zvažuje jaké asi tak bude mít šance, když se mu s tím vším přizná... možná, že by to měl udělat. "Nemůžu... nemůžu tě jen tak nechat odejít, přesto to nejde.. i kdybych chtěl," řekne načež rozhodí rukama jako známku beznaděje. Nemá nejmenší ponětí, co se to s ním děje, ale... nejde to. Nedokáže se pohnout z místa a uvolnit mu tak cestu. "vím, že jsem tě dost dlouho odstrkoval, ale... bylo to protože jsem se bál, že mi to uděláš znova... přesně jako teď," řekne potom zamračeně, "jestli... jestli chceš tedy odejít tak proč... proč si mě tenkrát políbil?" Zeptá se ho na rovinu. Nezapomněl na to... vlastně ani nemohl.
Povzdechne si.... "Sasuke nejsi snad malé dítě co trucuje kvůli ztracené hračce... Když jsem ti chtěl pomoct tak si odstrkoval takže ti nemusím odpovídat proč jsem udělal to co jsem udělal... Teď mě pusť jestli nechceš abych tě pořád bral jako malé dítě co trucuje..."
"ale ano musíš mi odpovídat proč si to udělal Itachi... když jsem byl malý, tak mi to nijak nepřipadalo zvláštní... oba jsme byli malý tak co, ale teď... ty už si dospělý a já taky takže po tobě chci odpověď... jednoduše... stačí mi jedna jediná odpověď a potom, když budeš schopný odejít, tak můžeš jít kam jen budeš chtít," řekne mu na to Sasuke poté zamyšleně. Nechce se mu ho vědomě pouštět to ne, ale vidí, že na něj bude muset jít takhle, protože jinak se nikam nedostanou a zase hádat se tady do nekonečna taky úplně nemůžou. Právě proto Sasuke spoléhá na to, že zrovna tahle otázka jej donutí zůstat... neví sice jak, ale má pocit, že před ním jeho bratr něco skrývá, protože nikdy předtím se takhle tajnůstkářsky nechoval a teď mu to rozhodně přijde krajně podezřelé. "koukni... nechystám se tady vynášet nějaké soudy nebo tak něco jen vím, že jsem na tebe nebyl nijak milý a právě proto to chci vědět... chci vědět proč si udělal to, co si udělal, myslím si, že si zasloužím vysvětlení, Itachi... minimálně to mi dlužíš," řekne poté odhodlaně.
"Nebudu se opakovat Sasuke a teď mě pusť jasný.. Na takové hraní fakt nemám už náladu..." Řekne a jde ke dveřím a kouká na ně jak silné asi můžou být... "Buď to odemkneš nebo je vyrazím
Sasukeho výraz ve tváři se na moment změní na šokovaný. Chvilku si ho jenom měří pohledem jestli to myslí vážně, a nebo ne... v tu chvíli si ovšem vzpomene na dveře jeho pokoje, které jeho brar taky vyrazil aniž by nad tím nějak zaváhal. Povzdechne si a pevněji v ruce sevře onen klíč od jeho pokoje. Co mu zbývá? myslel si, že by snad mohl nějak přijít na důvod proč tohle všechno jeho bratr dělá, ale možná že se až moc spletl. V jeho tváři se najednou objevilo množství zklamání stejně tak jako smutku a hlavně beznaděje. Pořád to byl on, kdo mu stál v cestě ven. V cestě, kterou nejspíš skutečně chtěl vyjít. Povzdechl si a pomalu mu ustoupil stranou, klíč přitom zastrčil zpátky do zámku skoro jakoby se vzdával. Cítil, že to, co dělá jednoduše není správné, ale co mohl dělat? napadla ho jen jedna jediná, velmi dětinská věc, kterou udělal i tenkrát, co jej jeho bratr opouštěl. Tenkrát to nezabralo, takže si nedělal naděje, že by to tentokrát mohlo být jinak, ale... musel to jednoduše zkusit. Jakmile jej tedy Itachi obešel, tak ho chytil zezadu kolem pasu a pevně ho sevře v objetí. Cítil, jak se jeho bratr zastavil na místě. Obličej si zabořil do jeho zad a mlčky ho držel, odmítajíc ho pustit.
Povzdechne si.... "Sasu no tak...." Šeptne a položí tašky na zem a pustí ho a otočí se... "Co ti je hm?" A koukne na něj
Sasuke má pevně zavřené oči. Jasně cítí, že se Itachi otočil, a tak má teď pro změnu obličej zabořený v jeho hrudi. Cítí, jak mu tluče srdce, trochu rychleji než by čekal... skoro jakoby byl rozhozený, a nebo tak něco. "už jsem ti to říkal... nechci se opakovat," zopakoval přibližně jeho slova, kterými jej před chvilku odbyl jeho vlastní bratr. Nakonec se ovšem nadechl s tím, že mu to tedy přeci jen ještě jednou zopakuje, aby jeho bratr pochopil, že to není jen tak, že se rozhodne se sebrat a jednoduše odkráčet někam pryč, jak se mu zamane. "nechci, aby si šel pryč" řekne jednoduše a pokrčí nad tím rameny. Nechce být zase sám... tentokrát má ovšem pocit, že je to trochu jiné než předtím. Tentokrát jakoby to všechno mělo ještě jiný mnohem hlubší a zároveň bolestnější význam. Za boha ovšem nemůže přijít na to, co to s ním jeho vlastní bratr provedl, že se cítí zrovna takhle. "já nevím... myslel jsem si, že tady zůstaneš... věřil jsem ti, když si mi to slíbil... copak jsem snad udělal chybu, když jsem ti začal zase věřit?" zeptá se ho a pomalu přitom zvedne hlavu. Skutečně se jeho bratr chystal zradit jeho důvěru již po druhé?
"Sasuke si snad velký kluk už nejsi dítě... Každy jednou odejde.." Odpoví mu... "Navíc nemůžu tu právě zůstat kvůli tomu co se tenkrát stalo mezi námi proto jdu pryč....
"takže tohle mě má jakože utěšit? To že každý jednou odejde?" zeptá se ho a přitom se zamračí, "ty si to neuvědomuješ Itachi, ale tady nejde jen o tvůj odchod, ale taky o to, že tímhle by si úplně jednoduše mohl ztratit veškerou důvěru, kterou sis tak pracně budoval zpátky... nehodlám ti už znovu odpustit jestli odejdeš. Přiznávám, že to pro mě všechno bylo těžké, když ses vrátil, ale... ale teď vím, že nechci, aby si odešel a znova mě tady nechal," vydechne tiše, skoro jde až slyšet, jak mu to v hlavě šrotuje, jak se snaží vymyslet důvod, kterým by jej mohl přimět zůstat tady spolu s ním. "Jestli... jestli to, co se stalo je důvod proč musíš odjet, tak si o tom pojď promluvit... vždycky si mi říkal, že mluvit se dá o všem a že je to mnohem lepší ne žo držet v sobě.. proto ti dávám tu stejnou možnost, kterou si ty vždycky dal i mě... Itachi... sedni si a pojď si o tom se mnou promluvit... bude típ, no tak... uvidíš," vybídne ho poté s nadějí v hlase. Doufá, že to jeho bratr přijme, i když těžko říct... obzvlášť v jeho případě.
Povzdechne si.... "Sasuke jestli to nestihnu tak mě šlehne je to jediný dům volny v konoze a za tu cenu to už nikde neseženu... Jestli tak moc chceš být se mnou tak pojď můžeš tam bydlet se mnou
Sasuke se na něho překvapeně podívá. Nečekal by zrovna tuhle nabídku, ale nejdřív ze všeho se na něj malinko zamračí. "myslel jsem si, že mě nechceš mít u sebe..." dodá potom trochu zmateně. Nerozumí tomu, co se mu tady jeho bratr snaží říct a vlastně ani tomu, co chce on sám. Nakonec ovšem pomalu přikývne. "nemůžeme si o tom, ale nejdřív normálně promluvit? Vidím na tobě, že tě něco žere... tak tam zavolej, že se trochu opozdíš," navrhne mu potom s pokrčením ramen. Ví, že jestli si o tom nepromluví hned teď tak už možná potom nebude mít odvahu na to se mu tak trochu s určitou věcí přiznat. Přeci jen pro něho samotného je to dost těžké... obzvlášť, když teď vidí to jeho chování, které ho od toho jenom odrazuje, ale svým způsobem si uvědomuje, že nejlepší bude, když si o tom v klidu promluví tak, jak to s Itachim dělali vždycky když se něco dělo. "Víš přece že mě můžeš věřit... já jsem se ti vždycky svěřoval s hodně věcmi... není důvod proč by si ty nemohl udělat úplně to stejné, tak... čeho se vlastně bojíš, Itachi?" zeptá se ho potom.
"Nebojim se niceho.. rozmysli si jestli chces nebo nechces jit.. ja si to zatim odnesu do auta..
"No to vidím," zamumlá ironicky a povzdechne si. Tak nebo tak ho pořád ještě nepouští, právě naopak. Chytne ho pro případ, že by se mu snad skutečně chystal zdrhnout. "budeš příjemnější až si to zařídíš?" zeptá se ho potom uraženě, že mu jeho bratr prakticky vůbec nevěnuje pozornost a jediné o co se právě teď stará je nějaký hloupý dům, ve které má podle všeho bydlet. Sám na chvilku zaváhá jestli by radši neměl držet jazyk za zuby a na nic podobného se ho neptat. Nakonec si ovšem jenom povzdechne a jde spolu s ním, aby to už měli za sebou, protože tohle jej nebaví ani v nejmenším. Nejraději by to měl už z krku a ne to takhle nepříjemně protahovat. Sám totiž moc dobře ví, že čím déle to potvá tím horší pro něj potom bude se vlastně vymáčknout. Navíc má taky v plánu z Itachiho dostat pravý důvod proč se vlastně chce stěhovat. Má totiž takový pocit, že to, co mu řekl není ani zdaleka to jediné, co jej k tomu přimělo. Ví, že si to musí nejspíš taky uspořádat v hlavě, ale... chce to vědět. To určitě.
"Tak pojed se mnou.. muzeme tam kdyz tam poridit zvire
"Hmmm mám snad na výběr?" zeptá se ho, ale potom nad tím jenom pokrčí rameny, není z toho nadšený ani trochu, ale co může dělat? Pomalým krokem se tedy spolu s ním doloudá k autu a následně si do něj sedne. Nic mu na to už neřekne a jen mlčky kouká kam to vlastně jedou. Kupodivu to není zase tak daleko, a tak po chvíli vystoupí, ale drží se trochu stranou zatímco si Itachi nejspíš vyřizuje všechny potřebné věci. Sasuke se mezitím rozhlíží kolem i když popravdě řečeno jej fakt, kde se tam dům nachází ani moc nenadchl... prakticky vůbec... prakticky naproti bydlela jedna jeho dosti otravná spolužačka a bylo mu jasné, že jestli se dozví, že by se sem měl přestěhovat, tak ho to asi zabije. Z jeho myšlenek ho vytrhne až zvuk motoru když ten muž, od kterého to Itachi kupoval odejde. Potom se tedy vrátí za Itachim, "můžeme si už konečně promluvit?" zeptá se ho potom, doufájíc, že tentokrát ho už do háje nepošle, protože není moc zvyklý se někoho něco doprošovat... obzvlášť vlastního bratra ne.
"Jo doresime to vevnitr.. ale nejdriv tam dam veci a u toho to muzeme resit..

"Hmmm" zamumlá a pomalým krokem se rozejde dovnitř do domu spolu s Itachim. Byl by mu i pomohl s těmi věcmi, ale bohužel by toho zrovna moc s tou rukou neunesl, a tak mu alespoň tedy drží dveře, aby si je nezabouchl. Počká než to tam jeho bratr zanese a potom i on zaleze dovnitř než se někdo z jejich sousedů začne koukat, co se kolem děje a kdo se to sem přistěhoval. "Dobře...odpovíš mi tedy na tu otázku, co jsem se tě ptal?" Zeptá se ho potom a pomalu se posadí zatímco ho pozoruje. "Slíbil si mi, že mi normálně odpovíš, tak prosím..." řekne potom a malinko se přitom zamračí, když vidí ten jeho výraz. "Myslím, že vysvětlení si zasloužím" řekne poté vážně a pomalu se zády opře o opěradlo, aby se mu lépe sedělo. Jednou rukou si přitom poupraví obvaz na ruce, aby ho to tolik neškrtilo tak si to trochu potáhne pryč. "Nevím proč si od toho předtím tak uhýbal..." zamumlá potom zamračeně. Přijde mu to jako jedna obyčejná otázka, na kterou je jedna obyčejná odpověď. "Nebo...takhle...vím, že nechceš odejít jen tak, ale že je za tím je ještě něco zcela jiného... takže...jak to tedy je Itachi?" Zeptá se ho. Byl by dokonce i řekl, že neodejde dokud mu to neřekne, ale má pocit, že by mu to zrovna dvakrát stejně nepomohlo...tedy alespoň ne tak, jak by asi chtěl ze všeho nejvíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama