Odpusť mi 6. díl

16. července 2017 v 9:00 | Mayu Uchiha a Masumi-san |  Povídky z Naruta
A máme opět další díl


Mayu - Itachi
Masumi - Sasuke

Itachi si jen povzdechne a tak se odebere k sobě do pokoje kde se natáhne do postele a snaží se zapomenout co se před chvíli dělo venku i jak se Sasuke k němu choval
Druhý den ráno se jako první probudí Mikoto, která již od rána začne s přípravou oběda, aby bylo všechno včas připraveno. Snaží se být přitom pokud možno co nejvíc potichu, aby nevzbudila i Fugaka, který přišel domů někdy brzo ráno. Když už se velká hodinová ručička blíží k dvanáctce a malá jakbysmet, tak vyjde ven z kuchyně a postaví se ke schodišti. "Oběd je na stole" zavolá nahoru a s tím se vrátí do kuchyně, kde si vytáhne talíře a naloží na ně jednotlivé porce pro všechny členy rodiny. Talíře poté odloží na stůl, dá k ním příbory a jako poslední tam dá skleničky s džusem pro Itachiho se Sasukem a ještě uvaří Fugakovi kávu, jak ji má rád. Čeká už potom jen na ostatní až se začnou v kuchyni pomalu všichni scházet. Upřímně doufá, že to bude brzy než jim to všechno stihne vychladnout a ona to tak bude muset znovu ohřívat. Nakonec jí to přeci jenom nedá a vyjde nahoru do ložnice, aby vzbudila alespoň Fugaka, který má dnes po noční a očividně její volání vůbec nezaznamenal, a nebo zase usnul. "Zlato...vstávej, připravila jsem dole oběd, tak se pojď najíst ano?" Řekne jemně, aby ho probudila a když si je jistá, že skutečně vstává, tak se vrátí zpátky do kuchyně a zaleje mu tak tu kávu, kterou mu následně dá na stůl.

Fugaku se převlékne do oblečení a pak sejde dolů do kuchyně kde se posadí a vezme opatrně hrnek s kávou a po troškách upíjí.. Itachi je už nějakou dobu vzhůru a tak jak máma zavolala šel hned dolů jen v kratasech a tilku jelikož je stále dost teplo
"Dobré ráno," usměje se na ně na oba, když vejdou do kuchyně, "tak co, jak jste se vyspali?" zeptá se jich a nakoukne přitom směrem ke schodišti, aby se podívala jestli tam někde za nimi jde i Sasuke, ale když zjistí, že nejmladší článěk jejich rodiny je pravděpodobně ještě u sebe v pokoji tak se opět rozejde ke schodišti odkud na něj zavolá: "Sasuke, pojď dolů na oběd nebo to budeš mít studené, no tak!" zvolá a chvilku čeká jestli to snad bude mít nějakou odezvu, ale když nic neslyší, tak si jenom povzdechne a zavrtí nad tím hlavou. Rozejde se tedy nahoru po schodech dřív, než by se do toho vložil její manžel a zastaví se až u jeho dveří, na které potom zaklepe. "Sasuke no tak, přeci nebudeš ještě trucovat. Musíš něco sníst... tak pojď ven," vybídne ho poté dost nahlas, aby ji slyšel, ale zase nechce moc křičet, aby se její hlas nenesl až dolů k ostatním členům jejich rodiny. Samotné je jí jasné, že tohle musí být nejspíš reakce na ten včerejšek a že se očividně stalo přesně to, co taky nechtěla.
Itachi zvedne pohled a jak ještě nevidí Sasukeho s mamou jen si povzdechne.. "Asi jsem to vážně přehnal včera...." Vydechne flustrovaně...
"Sasuke, no tak prosím otevři ty dveře... prosím no tak, my s otcem jsme ti snad nic neudělali... a i tak... měl by ses jít najíst. Nemůžeš být přeci bez jídla," řekne pot naléhavě. Moc se jí tohle jeho chování nepozdává. Ještě chvilku tam zůstane stát než se jen s povzdechem otočí, "když si to rozmyslíš, tak přijď dolů," řekne potom a s tím se rozejde dolů do kuchyně. "tak dobrou chuť," popřeje jim a vezme Sasukeho talíř s jídlem, který vezme ze stolu a položí jej na linku. Přikryje ho alobalem, aby zůstal pokud možno co nejvíc teplý a následně to schová, aby si to mohl ohřát až dostane hlad. Jen doufá, že se tam nebude držet zavřený moc dlouho, protože ví, že v těchhle věcech mívá Fugaku krátké nervy. "Sasuke asi ještě spí, včera přišli docela pozdě, museli se hodně dobře bavit, tak bych ho nechala, aby se trochu prospal," řekne poté ve snaze jej krýt, aby z toho neměl ještě nějaké problémy. Až potom se tedy usadí na své místo ke stolu a chopí se příboru. "Itachi, máš na dnešek nějaké plány?" zeptá se ho potom se zájmem.
"Ne jedině Sasukeho vytáhnout s pokoje tohle mi už leze na nervy.." Odpoví mámě a začne pomalu jíst jinak by vybouchl jak včera
"Tak... jednou bude muset vyjít ven," řekne přesvědčeně, i když malinko pochybuje. Ví, že jakmile se Sasuke jednou zatvrdí, tak je potom těžké s ním hnout. "vlastně... úplně mi to připomíná jak se tenkrát zavřel u tebe v pokoji... bylo to asi den potom, co si odjel... zamkl se tam a nemohli jsme ho odtamtud dostat až dokud váš táta nevyrazil dveře," vydechne. Přijde jí zvláštní, jak moc se ten jejich vztah změnil. Nečekala by to. Alespoň ne takhle radikálně. Bohužel právě teď vidí, že lidi se mění a stejně tak i jejich vztahy. Možná, že Itachi byl pryč skutečně až moc dlouho. "no my vás tu odpoledne necháme chvilku samotné... zvládneš to tady?" zeptá se ho potom. Nechce, aby to dopadlo tak, že se ti dva pobijí. Ona přeci jen moc dobře ví, že muži takhle konflikty občas řeší.. a někdy až moc často na její vkus. "uvidíme, až odemkne, tak si s ním potom promluvím, do té doby by asi nemělo moc smysl něco zkoušet... stejně nám to nepomůže, jak ho znám," odmlčí se a taktéž se pustí do jídla. Ono ještě pořád tu je možnost, že jednoduše vyrazí dveře, aby tam nezůstal.
"Zvládnu to tu s ním neboj a zkusím se s ním nějak domluvit aby se najedl tak se neboj ano
"já vím, že ano, ale uvidíš... možná, že sám přijde k rozumu a jestli ne tak," odmlčí se, "tak... možná, že by mu bylo lepší dát čas do večera..." řekne potom. Sama neví, co tam její syn asi dělá a jestli třeba náhodou nepotřebuje nějaký ten čas na rozmyšlenou, aby si mohl uspořádat myšlenky, ale tak nebo tak je jí jasné, že mu nějaká ta domluva neunikne. Rozhodně si s ním totiž musí promluvit o jeho chování k jeho staršímu bratrovi. Nepřijde jí totiž tak úplně normální, aby byli takhle na nože. Ne, že by snad chtěla,aby si hned padali kolem krku a dělali všechno společně tak, jako za starých časů, ale byla by ráda, kdyby se alespoň jakž takž tolerovali. "my bychom se měli vrátit někdy kolem večeře... takže na to bude času dost," řekne poté a pomalu dojí. S tím se potom zvedne a prázdné nádobí začne strkat rovnou do myčky, kterou zapne jakmile je plná, aby veškeré nádobí nemusela mýt ve dřezu ručně. "Až se vypne, tak ji potom prosím vykliď, dobře?" řekne směrem k Itachimu a rozejde nahoru, aby se mohla nachystat na odjezd a zbytečně poté nezdržovala zatímco Fugaku bude ješt dopíjet tu kávu, co mu předtí uvařila.
"No dobře vyklidím to potom..." Uklidní jí a ještě sedí na místě
Mikoto je mezitím nahoře a převleče se do nějakých šatů vzhledem k tomu, že nejedou jen tak do obchodu a jakmile je připravena, což jí zabere bez malá půl hodiny, tak sejde zase dolů za nimi do kuchyně. "Dobře, tak kdyby něco, tak nám dej vědět a my se vrátíme," řekne ještě, jak si kontroluje jestli má všechno,co by snad mohla potřebovat. "A hlavně nebuď smutný, kdyby...kdyby něco," dodá poté jen k něm. Ví, jak umí být Itachi citlivý na věci, které se dějí kolem jeho bratra a pochybuje, že by to z něj za ty roky jen tak záhadně zmizelo. Přeci jen si vždy říkala, že v tomhle konkrétně je Itachi právě po ní. "Vím, že je to těžké, ale zkus mu dát trochu času... má tě rád jenom si to nechce přiznat," ujišťuje ho. Ví, že by to klidně mohlo být úplně jinak, ale... v tomhle si je jistá. Neumí to nějak rozumně vysvětlit, ale jednoduše to ví. "Hlavně si nenech ničím pokazit volno a pořádně si odpočiň," řekne poté. Je jí jasné, že poté bude Itachi už jen v jednom kole. "Tak si uvidíme večer," usměje se a odebere se spolu s Fugakem do předsíně, kde se obuje a poté už vyjde ven. Netrvá dlouho a je slyšet motor auta, jehož zvuk se pomalu vzdaluje od domu, ve kterém zanechali, jak Itachiho, tak i Sasukeho, který mlčky pozoruje odjíždějící auto svých rodičů ze svého pokoje.
Itachi projde do obyvaku kde se natahne na gauc a privre oci a premysli
Sasuke sleduje odjíždějící auto jejich rodičů až dokud se mu neztratí z dohledu. Poté se pomalu stáhne od okna a posadí se na židli ke svému psacím stolu. Ani v nejmenším neměl v úmyslu dělat starosti své vlastní matce, ale... lhali mu. Neřekli mu o tom, že se má Itachi vracet a... neví proč, ale jednoduše se nedokáže vrátit do těch starých kolejí, jak by měl. Nechce se přetvařovat. Ne před vlastní rodinou, před kterou mohl být vždy sám sebou. Už tak mu stačí to, co musí dělat, když je venku s ostatními. Zamyšleně, s hlavou plnou myšlenek vztahujících se k jeho nynější situaci, se nakonec zvedne ze židle a přejde ke své posteli, kterou si předtím ustlal a padne do peřin s pohledem upřeným nahoru na strop. Ví, že to, že odjeli rodiče neznamená, že jel i Itachi... a právě proto nějak nemá chuť a možná ani odvahu, aby se zvedl a vyšel ven z pokoje alespoň do kuchyně na oběd. Je pravda, že zvážil už mnoho možností, jak tohle vyřešit, ale každou nakonec z různých důvodů zamítl. Skoro jakoby smad ani neměl na výběr je. Někdy si říká, že by bylo lepší, kdyby nechal Itachiho být a sám se zařídil tak, jak chce on a konečně se nějak osamostatnil, i když ještě pořád studuje, tak stejně jakmile bude mít po maturitě a půjde na vysokou školu, tak by k tomu dřív nebo později došlo.
Itachi jak uslyší myčku tak se zvedne a přejde tam a pomalu uklízí to nádobí s tama... Pak to zavře všechno a jde pomalu ke schodům....ke pojď se najíst vím, že nespíš tak pojď no tak... Vím že máš už hlad pojd dokudto je teplé jinak vyrazím dveře..." Zavolá na něj
Sasuke jasně slyší Itachiho hlas zdola. Přemýšlí nad tím jestli by měl, a nebo neměl odpovědět. Z pokoje se rozhodně nechystá odejít, to ani v nejmenším, ale... ví, že je jeho bratr dost bláznivý na to, aby se o to pokusil, a tak se rozhodne alespoň pro jednu krátkou odpověď. "Nechci!" Zavolá dolů, aby mu tím naznačil, že nemá hlad a ani se nijak nechystá chodit dolů. Proč vlastně? Aby se společně mohli opět pohádat? A nebo snad ještě něco dalšího? Tak nebo tak mu ta noční výměna názorů dost stačila. V žádném případě totiž nestojí o to, aby se to nějak opakovalo. Tohle už totiž není ten bratr, kterého znal předtím. Ten by na něj nezvýšil hlas a dokonce by se ani nepokusil o to na něj vstáhnout ruku. Sám o sobě si to nijak nevzal... jen ho to zaskočilo, ale o nějaké bolesti tady snad ani nemůže být řeč už jen kvůli tomu, že když se v minulosti dostal do nějaké rvačky nebo něčeho podobného, tak to pro něj bylo mnohem horší a podstatně bolestivější. Teď už jen může doufat, že ho jeho bratr nechá na pokoji a bude si raději hledět svých vlastních věci na rozdíl od těch jeho. Už tak si říká, že se to všechno snad ještě změní, jak nastoupí do práce, kde jistě bude mít takové služby, které ho dostatečně zaměstnají, aby se o tohle už starat nemusel.
"Sasuke pojď se najíst máma ti udělala tvoje oblíbené jídlo no tak navíc si chci s tebou bez hádek promluvit no tak pojd dolů.... No tak..." Řekne a jde pomalu nahoru.. "Pojď nebo to vážně vyrazím máma chce aby ses najedl než přijdou domů a neboj neřekl jsem jím to s tím alkoholem tohle je jen mezi námi.. No tak klidně ti i něco koupím co budeš jen chtít...
Nevěřícně uhne pohledem až ke dveřím. Na chvilku jakoby zapochyboval, že se za dveřmi skutečně skrývá jeho bratr a ne někdo jiný, kdo si na něj jen tak hraje. "to si ze mě snad děláš srandu ne? Já se rozhodně nemám v plánu nechat uplatit, Itachi," řekne poté značně podrážděně. "nejsem nějaká levná děvka, kterou by sis mohl koupit a nebo nějaká zlatokopka... to si jdi radši někam jinam," křikne na něj přes dveře a zase sebou spokoně plácne do peřin. "nemám hlad a dej mi pokoj," zdůrazní. Už není malé dítě, aby se nechal nalákat na nějaké sladkosti, a nebo něco podobného. V tuhle chvíli jej nic z toho nezajímá ani trochu, jen jej trochu irituje, že si snad jeho bratr myslí, že tohle je ten způsob, jak se k němu dostat. Právě tohle je totiž přesně to, na čem se jen ukazuje, že jej vlastní bratr vůbec nezná, i když Sasukeho chyba to není. Samozřejmě, že by se i on mohl chovat jinak a nechat Itachiho, aby jej lépe poznal, ale... kdyby neodjel, tak se to nemuselo řešit ani v nejmenším a vlastně tohle je i ten důvod proč zrovna pro tuhle variantu není.
"Sasuke takhle jsem to nemyslel... Nechci ti kupovat nějaaké sladkosti vím že sladké přímo nesnášíš... Myslel jsem něco jiného co se ti může třeba hodit do života... No tak pojď se najíst jinak to vážně vyrazím nebude mi to dělat problém.. Budu počítat do pěti jestli neotevřeš tak to vyrazím.. Jedna....dva...tři....
Protočí očima. Ani on neměl na mysl sladkosti, ale... tak nějak celkově. "proč mě proboha nemůžeš nechat na pokoji hm?" zeptá se ho. Nechápe to. Tak moc se ho od sebe snaží odstrčit, ale Itachi jakoby se stále vracel a přitom je to pořád ještě horší. Nechápe, kde se to v něm všechno bere. Proč to už prostě nevzdá... i když je pravda, že mu do hlavy nevidí, a tak jen těžko může vědět, co se mu v ní honí. "Poslyš si... klidně to tu celé znič mě je to upřímně úplně jedno," řekne mu na rovinu. Nakonec to nebude on, kdo bude nadávat za zničené dveře. "Ale udělej to a přísahám, že tu s tebou nezůstanu už ani minutu... alespoň ve SVÉM pokoji chci mít chvilku klidu," řekne přičemž dá zvláštní důraz na každé slovo. Možná, že mají ostatní pravdu a on by si skutečně po čase zvykl, ale... to by to tu muselo vypadat jinak a ne aby s ním jednali takhle s nátlakem. Tak se mu to tedy alespoň zdá a zrovna nadšený z toho rozhodně není ani v nejmenším. "prostě... prostě jdi pryč, nechci s tebou mluvit," hlesne a zavře oči.
"Čtyři.. Pět.." Vrazí do ních tak třikrát než se rozrazí. Pak přejde k němu a chytne ho za ruku..... "Nechápeš že tímhle chováním ubližuješ mámě nebo co? Už tu chtěl vtrhnout i táta ale máma jako vždy tě brání i když si byl na ní zlý.. Je zklamaná že ti nestojí ani za pozdrav..." A schválně si k němu sedne tak že se na něj dívá.. "Koukni na mě neboj..." Když ovšem se nic neděje tak se k němu nakloní... "Slyšíš no tak...
Sasuke se několikrát zhluboka nadechne, aby rozdýchal prvotní nával vzteku a rovnou mu jednou nevrazil. "myslel jsem si, že alespoň umíš respektovat soukromí ostatních," procedí skze zuby. "ty si to asi pořád nepochopil, že ano? nestojím o to, aby si za mnou chodil, mluvil se mnou... a nebo aby si na mě sahal," sykne a vytrhne mu svou ruku. "pro mě si jako můj bratr skončil už tenkrát. Nic víc... nic míň. Nemám ti už co říct, Itachi. Prostě to nejde. Nemůžu se přinutit, abych ti odpustil, tak se už přestaň ponižovat a nech mě na pokoji. Nevíš kdo jsem. Nemáš o tom ani ponětí. Jediné, koho si tak možná pamatuješ je malý kluk, který k tobě vhlížel... chtěl být jako ty, protože ty si pro něj byl velký vzor. Miloval tě nade všechno, ale ty si to všechno zničil aniž by si mu řekl jedno jediné slovo nebo zvedl ten pitomý telefon a vytočil jedno číslo!" zvýší hlas. Tentokrát už skoro křičí. "takže mě laskavě nech na pokoji... protože já už o další zklamání stejně nestojím. Vyrostl jsem. A za to, jak to je si můžeš jen a pouze ty sám," řekne. Vzpomínky na to, co bylo jej dost bolí, ale... snaží se to nedat najevo. Je to ovšem mnohem těžší než by se mohlo na první pohled zdát. Přeci jen Itachiho miloval jako svého staršího bratra mnohem víc než cokoliv jiného. Chtěl sice otcovo uznání a slyšet, že je na něj pyšný, ale... ve skutečnosti to byl právě Itachi ke komu vzhlížel. A právě to možná byla ta chyba. Bez dalších zbytečných slov se tedy zvedne z postele a rozejde se ke dveří s tím, že jednoduše odejde.
Itachi se zvedne a znovu chyti a stahne k sobe do objeti tak ze ma jeho oblicej na svem rameni.. pevne ho drzi a objima... "Promiň.." Septne a pak ho trochu odtahne a koukne na nej ale neda mu to a tak ho jemne polibi.. pak ho pusti a vyjde z jeho pokoje a jde k sobe kde se zavre...
Vytřeští oči a zůstane zaraženě stát na místě skoro jako přimrazený. Během chvilky před sebou už Itachiho nevidí, a tak je pro něj těžké věřit tomu, že to, co se stalo bylo skutečné, ale... jakoby stále ještě cítil jeho rty na těch svých. Všechno jakoby se u najednou smíchalo dohromady... jak ty hezké chvilky, tak i ty, ve kterých byl sám a brečel do polštáře v Itachiho pokoji. Tolik moc chtěl a každou noc prosil rodiče, aby ho za ním vzali. Cítil se tak sám, když Itachi odešel. Dokonce i teď po všech těch letech, když si na to vzpomene, tak to bolí i teď. Několika kroky přejde ke stěně, o kterou se jednoduše opře a sveze se po ní dolů s pohledem upřeným někam před sebe. Nemyslí mu to. Právě teď není schopný zase nějak zapnout, aby mu to myslelo... neumí si vysvětlit proč to jeho bratr udělal... jestli to nebylo omylem nebo něco podobného. Vlastně... pravděpodobně by bylo správné, aby cítil nějaké to znechutení, ale... právě v tuhle chvíli je natolik zmatený, že by jen stěží dokázal odpovědět na otázku, jak se jmenuje.
Itachi sebou flakne na postel a premysli proc to vubec udelal...nakonec to nechava byt a jen mlcky lezi
Sedí na zemi dost dlouho dobu neschopen se pohnout. Po chvíli najednou jakoby měl nutkavou chuť odsud zmizet... někam pryč. Jakoby tam už déle nemohl jen zůstat, a tak se zvedne. Jediné, co se mu ještě podaří je natáhnout se pro mobil, který si strčí do kapsy pro případ, že by mu snad někdo chtěl něco důležitého a s tím vyjde ven ze svého pokoje. Zarazí se ovšem hned po několika krocích u dveří, které moc dobře zná. Jsou to dveře, které vedou do pokoje jeho bratra. Najednou jakoby zaváhal nad tím jestli by neměl zaklepat a jít za ním. Je to pro něj dosti nepochopitelné nutkání, ale nakonec mu odolá. Jakoby mu nějaký hlásek uvnitř hlavy říkal, že tohle by dělat neměl, že by to měl nechat být a zapomenout na to, co se stalo, a nebo možná počkat na vysvětlení, kterého se mu ovšem možná ani tak nedostane. S tím se tedy opět rozejde a několika kroky seběhne po schodech dolů. Ani neuvažuje nad tím, že by si dal oběd, protože jakákoliv chuť na cokoliv jej rázem přešla, a tak hned přejde do předsíně, kde si obuje svoje oblíbené tenisky a s klíčemi v kapse už vykročí ven z domu.
Itachi stale lezi a odpociva
Jakmile překročí práh dveří, tak na něj ihned dopadnou horké sluneční paprsky. Je to velký nezvyk proto tomu jakou teplotu mají doma. Původně sice ani nechtěl jít ven, ale potom co se stalo mu přišlo, že jaksi nemá na výběr. Rozejde se tedy po chodníku jedním neurčitým směrem. Neví kam jde... Sám neví jestli by mu pomohlo si s někým promluvit, a nebo jestli by měl spíš být sám někde, kde by nenadělal ještě víc škody. Chvilku si dokonce i pohrává s myšlenkou, že by mohl třeba zajít vzbudit Naruta, ale když si představí ten jeho výraz po té včerejší párty, kdy asi těžko mohl naspat víc než dvě hodiny, tak si to raději rychle rozmyslí. Tak nakonec u něj vyhraje možnost číslo dvě a loudavým krokem se rozejde do parku, kde najde nějaké to rozptýlení, a nebo nějaké klidné místo, kde by nebylo mnoho lidí a kde by mohl v klidu přemýšlet. Nakonec to dopadne tak, že zakotví na menší mýtince, odkud jej nedávno tahal Itachi. Opět si tam lehne do trávy a svůj pohled upře zamyšleně na nebe, na kterém není ani mráček. "Co to sakra bylo?" Zeptá se po chvíli sám sebe nahlas ohledně toho, co se před chvilinkou událo u nich doma. Je z toho zmatený a rozhodně to v něm zanechalo nejednu otázku.
Itachi je stále u sebe v pokoji a přemýšlí co se děje... Pak se taky zvedne a jde aspon do obývaku kde si opět sedne a pustí si tam televizi. Třepíná kanál od kanálu aby něco našel na co se dá dívat
O něco později k večeru se Mikoto rozhodne napsat svému staršímu synovi, aby i on měl zprávu a neměl o ně potom strach. Najde si tedy volnou chvilku a napíše mu smsku. "Itachi, nečekejte nás dříve než zítra ráno, rozhodli jsme se, že ještě dnes zůstaneme u známých, které jsme jeli dnes navštívit. Je už docela pozdě a cesta zpátky by trvala docela dlouho. K večeři si můžete se Sasukem ohřít jídlo od oběda, které sem nechala v troubě, a nebo si můžete něco objednat, nebo uvařit. Opatrujte se. Máma" ještě jednou si tedy celý text přečte než se rozhodne jej Itachimu odeslat. Sama nějak není proti tomu, aby zůstali doma sami, i když je pravda, že má malinko strach kvůli tomu, jak jsou ty vztahy mezi nimi napjaté, ale spoléhá na to, že kdyby se něco dělo, tak by jí Itachi již dávno napsal smsku a oni by tak přijeli. Navíc kdyby ji to nestálo přesvědčování a i něco jiného, tak by se i vrátili domů, ale... přeci jen ne vždy se dostanou na návštěvu zrovna těchto známých, a tak toho musí využít. Ostatně kvůli tomu ty dva taky nebrali sebou, protože je jí jasné, že by se s největší pravděpodobností nudili.
Itachi si to nekolikrat precte a odepise: "hlavne si to tam poradne uzijte o nas nemejte strach postaram se o Sasukeho jako vzdycky..." A odesle.. prejde do kuchyne a ohreje si jidlo a poji nez dojde Sasuke domu aby se mohl popripade postarat i o nej...
O nějaku dobu později od doby, kdy i jemu Mikoto napsala smsku, že se dnes již domů nedostaví, se pomalým krokem začne domů šourat i mladší Uchiha. Na jeho tváři není zdát žádné nadšní z toho, že by se měl vrátit domů. Je, ale pravda, že minimálně na večeři by se mohl dostavit, když snídani prospal a na oběd se jednoduše vykašlal. Smska od jeho matky jej ovšem ani trochu nepotěšila, protože tak nějak doufal, že budou doma, vyslechne si kázání, jak je nezodpovědný a bůhví co ještě, ale byli by tam a on by tam alespoň nemusel být sám s ním. Nakonec mu ovšem nezbude nic jiného než se tam vrátit, a tak když se zastaví před domovními dveřmi, tak si z kapsy vytáhne klíče a tiše si odemkne vchodové dveře. Přijde mu až zvláštní jaké ticho uvnitř v domě je. Skoro jakoby tam skutečně nikdo nebyl. Sám na moment zapochybuje jestli náhodou Itachi nešel třeba k nějakému ze svých přátel. Rozhodně by se tomu totiž nedivil, protože se asi dost dlouho neviděli vzhledem k tomu, že Itachi byl teď několik let někde v zahraničí. Pomalým krokem se tedy rozejde do kuchyně.
Itachi jeste v klidu ji a zatim ho jen po ocku sleduje jelikoz televizi mel danou tak aby slysel kdy dojde Sasuke domu
Ujde jen několik kroků, když zaslechne nějaké hlasy jdoucí z televize. V ten moment mu dojde, že očividně není doma sám, jak si původně myslel. Nijak na to ovšem nereaguje a dál pokračuje do kuchyně skoro jakoby se nechumelilo. Pohledem přitom přejede celou místnost a zamyslí se. Tentokrát ovšem nad tím, co by si tak mohl dát k večeři. Zrovna dvakrát vařit se mu totiž nechce, ne snad, že by to neuměl, ale právě teď by byl nejraději kdyby s tím tu práci neměl. Rozhodne se tedy podívat nejdříve do ledničky a nakonec i do trouby, kde objeví oběd, který mu tam mamka schovala ještě na talíři, když nepřišel k obědu. Vytáhne si ho tedy a sundá z toho ten alobal, který skrčí do kuličky a tu z místa hodí do koše, který je na druhém konci linky. S tím popadne talíř a rovnou ho šoupne do mikrovlnky, aby se mu to jídlo ohřálo. Natáhne se potom pro skleničku, do které si naleje trochu džusu, ale jak je neopatrný a myšlenkami někde jinde, tak až když mu ten džus dopadne na ruku si všimne, že to přelil. V tu chvíli sebou trochu cukne a sklenička mi vyklouzne z ruky jak ji měl mokrou ještě od toho džusu. V duchu si zanadává a v jednu chvíli sáhne pro utěrku, aby si utřel tu ruku a potom se sehne,aby mohl posbírat ty střepy. Jenže mu to na jednom z nich podjede, a tak spadne rovnou na zem rukou do těch střepů. Je slyšet jen tupá rána a následné bolestné zasyknutí, když se mu ty střepy zaryjí do ruky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama