Odpusť mi 7. díl

18. července 2017 v 9:30 | Mayu Uchiha a Masumi-san |  Povídky z Naruta
A máme opět další díl


Mayu - Itachi
Masumi - Sasuke

Itachi se zvedne jak slysi mensi ranu a podiva se do kuchyne kde vidi Sasukeho na zemi a ruku od krve.. prejde k nemu a pomuze mu vstat.. "opatrne a posad se musim ti ty strepy vytahnout.." a prejde k lekarnicce a vezme ji.. polozi si ji na stul a vytahne si pinzetu.. "ukaz bude to trosku bolet mozna tak se nelekni..." a vytahne mu pomalu vsechny strepy a pak vezme desinfekci a nastrika to a pak obvazem obvaze... "tak hotovo opatrne ano.. sed podam ti to z mikrovlnky.. jeste musim vzit ty strepy a pak ti podam i dzus.." A sbira to a pak to da do kose prejde k mikrovlnce a poda mu jidlo... a pak prejde k lednicce a vezme dzus co naleje do sklenicky a polozi to k nemu... "tak dobrou chut a jak dojis tak to nech na stole uklidim to.." s tim jeste uklidi lekarnicku a vrati se do obyvaku kde si opet lehne



Sasuke za ním jen chvilku zaraženě kouká. Ani mu na to nestihl nic říct a už je zase někde pryč. Ani neví jestli mu to vadí, a nebo právě naopak. Svůj pohled nakonec sklopí k talíři s obědem, na který mu mamka naložila dost slušnou porci, docela si říká, že je možná dobře, že nesnídal a ani neobědval jinak by totiž neměl ani tu nejmenší šanci tohle všechno sníst. Podstatnou chvilku váhá jestli má na to vůbec chuť, protože kvůli tomu před chvilkou jakoby jej snad i přešla. Nakonec se ovšem nakonec a chopí se příboru alespoň jednou rukou a začne tedy pomalu jíst. Ani neví jestli se mu vůbec chce nad tímhle vším přemýšlet... nad tím proč to Itachi vůbec dělal, proč se do toho pletl když to ani za mák není jeho věc. Uměl by si poradit. Konec konců už není malé dítě, co potřebuje mít za zadkem neustále nějakého dospělého, aby ho kotroloval. Nakonec... i on bude již za pár týdnů dospělý a popravdě řečeno se již nemůže dočkat. Se svým obědem, ze kterého se nakonec stala večeře bojoval pár minut než nakonec dojedl poslední kousek a s tím se tedy zvedl s tím, že to uklidí, i když slova jeho bratra říkala něco jiného.
Itachi si chvili lezi a pak se otoci na bok a dal sleduje televizi.. pritom premysli nad Sasukem
Nadechne se. Ta ruka ho dost bolí a nejhorší na tom je, že je to právě levá ruka, ta kterou píše i ve škole. Ví, ale že tohle není důvod k tomu, aby jej nechali doma, a tak na to nahlas ani radši nic neřekne. Spíše spoléhá na to, že zítra v neděli už mu bude mnohem lépe a bude schopný v rukou udržet alespoň propisku, aby si mohl dělat zápisky. Nakonec se mu tedy podaří dopravit talíř do myčky aniž by mu někam spadl nebo něco podobného. Potom se na chvilku opře o linku a vezme si skleničku, ze které se opatrně napije, aby mu nespadla i tady tahle. Nakonec úplně nekonečný počet jich stejně nemají. Chvilku dokonce i zvažuje jestli by mu neměl třeba něco říct... alespoň poděkování, ale když už si říká, že se rozejde do obýváku, tak jej něco zastaví. Jakoby mu v tom něco bránilo. Ví, že by měl, ale nakonec se přeci jenom nemůže na nic jiného než že vyjde z kuchyně do chodby, kde se na chvilku otočí bokem k obýváku a zašeptá jen tiché: "díky," které snad vůbec nejde slyšet. Potom se už jen rozejde nahoru po schodech a zaleze k sobě do pokoje, kde si jenom lehne na postel ve snaze si trochu odpočinout. Zavázanou ruku si položí vedle sebe a snaží se s ní hýbat pokud možno co nejméně.
Itachi si jen povzdechne ale nechá to být a dál se kouká na film.... Přemýšlí že se zvedne a půjde do pokoje a že se tam taky natáhne a trochu si odpočinout... Nakonec se zvedne a pomalým krokem jde ke schodům kde namíří k sobě do pokoje.. Dveře si nechá pootevřené a přemýšlí
Pohled upře nahoru do stropu se zamyšleným výrazem ve tváři. Pomalu má pocit, že mu v tomhle domě snad vůbec nic nedává smysl. Nejdřív ze všeho se od sebe svého vlastního bratra snaží pokud možno co nejvíc odehnat, ale nejde to. Jakoby na to byl Itachi až příliš moc tvrdohlavý a ať už by se dělo cokoliv, tak by si stejně nedal říct ani v nejmenším. Jediná změna snad nastala právě u Sasukeho. Skoro jakoby tohle byl takový poslední výkřik do tmy, při kterém se snaží si jej držet od těla, ale... po tom dnešku jakoby mu to snad ani nešlo a hlavně jakoby si to sám konečně uvědomil. Pomalu totiž začíná chápat, že to nejspíš nebylo kvůli tomu, že by snad myslel úplně vážně všechno, co mu za tu doby stihl již říct. Přirozeně se ještě pořád zlobil za to, co udělal, ale... něco ať už v Itachiho chování, a nebo snad v tom, co mu jeho bratr řekl, jakoby jej nutilo ještě jednou přehodnotit úplně všechno v co se rozhodl a v čem si byl ještě před pár hodinami naprosto skálopevně jistý. Teď už ovšem takhle jistě nevidí vůbec nic, ba právě naopak.
Itachi během nějaké doby usne a spí nějaké dvě hodiny než ho probudí sen s ktereho je úplně propocený... Rozhlédne se kolem a jak vidí tmu tak si rozsvítí aspon lampičku a přemýšlí co to mělo být
Neví, jak dlouho na té posteli již leží, ale jistě to nebude jen pár minut. Když po chvíli koukne na hodiny, co má na nočním stolku, aby se podíval kolik je hodin, tak si všimne, že už takhle leží několik hodin a měl by s největší pravděpodobností zkusit jít spát, ale... za celou tu dobu jej takhle možnost ani jednou nenapadla. Skoro jakoby snad ani nebyl unavený fyzicky, ale spíše psychicky. Po chvíli se pomalu zvedne do sedu a podepře se jednou rukou, kterou nemá obvázanou. I při tomhle nepatrném pohybu jej dost zabolí i ta bolavá ruka, a tak na moment zkřiví obličej bolestí a tiše zasykne. Začne po chvilce zvažovat i možnost, že by si snad mohl vzít nějaký ten prášek na bolest, aby se mu alespoň malinko ulevilo. Zvedne se tedy z postele a pokud možno co nejtišeji se rozejde ven z pokoje, aby neprobudil ještě i Itachiho. Jakmile se ovšem dsotane na chodbu, tak si všimne světla, které vychází z Itachiho pokoje. Přesto dál našlapuje pokud možno co nejtišeji, už jen pro případ, že by snad skutečně mohl spát i při rozsvícené lampičce.
Itachi se zvedne a rozmysli si ze se i trochu projde aby na ten sen tolik nemyslel
Když schází schody, tak za sebou uslyší další kroky, ale neohlédne se, protože je mu jasné, že jediný, kdo v tomhle domě kromě něj je, je právě jeho starší bratr Itachi. Klidným tempem dojde tedy až do kuchyně, kde rozsvítí jen alé světlo, ale mu to moc nebralo oči a moc se neprobral, protože by docela rád i ještě dnes usnul. Natáhne se potom jednou rukou skleničku, popojde k ledničce, ze které si vytáhne džus a toho si trochu odleje a následně jej vrátí na své místo. Horší to je, když si musí vytáhnout lékárničku, která mu málem vyklouzne, ale nakonec ji bezpečně odloží na linku a až tam si ji otevře, aby si tam našel nějaký ten vhodný lék na bolest, aby si potom mohl už zkusit jít nerušeně lehnout skoro jakoby se ani nechumelilo. Konec konců si říká, že kdyby se mu podařilo usnout třeba až za hodinu, tak bude mít pořád ještě dostatek času na to se pořádně prospat a odpočinout si než se bude muset jít zítra učit a chystat do školy, která jej po zítřejším dni, což je neděle jistě čeká.
Itachi dojde v klidu do kuchyne kde si vezme sklenicku a naleje si vodu a po ocku sleduje Sasukeho. "Hledas v tom neco? Jestli prasky na bolest tak ti dam. Do lekarnicky se musi dodat...
Chvilku jen mlčky hledá a na jeho otázku ani nereaguje. Tentokrát ovšem jakoby jej něco po chvíli přeci jen donutilo odpovědět. "A co jiného," pokrčí nad tím rameny, "Není to tak úplně příjemné, víš. A docela rád bych se vyspal, když mám v pondělí školu," dodá. Samozřejmě, že se ještě zkusí u mamky malinko přimluvit, aby jej nechala doma, ale není si tak úplně jistý jestli by to vůbec k něčemu bylo vzhledem k tomu, že v tomhle případě má hlavní slovo jejich otec, který by mu to ovšem s největší pravděpodobností ihned zamítl. Raději se dále věnuje hledání léků a nakonec skutečně objeví ustříhnutý kousek platíčka, ve kterém se skrývá ještě jeden poslední ibalgin 400. "Je tu ještě jeden, myslím, že dneska to bude stačit," řekne k němu kvůli jeho nabídce, že mu nějaký dá. Ne snad, že by mu třeba nevěřil, ale spíš jde o to, že když už má jeden v ruce, tak si ho zapije bez čekání. Opatrně si jej tedy vyloupne, vloží si ho do úst a napije se. Až poté jej spolkne s úšklebkem na rtech, protože zrovna dvakrát příjemné to není ani v nejmenším. Raději se na to tedy napije ještě o něco víc, aby ten hnusný pocit nějak zapil a nemusel na to myslet. Koukne potom na hodiny, aby se podíval kolik je a následně si spočítal, kdy nejpozději by mu ten prášek měl zabrat.
"Kdyby to nestačilo tak klidněpřiď za mnou dám ti trošku jiné a silnější... A pokud tě to bude tak bolet tak tátu přemluvím aby si mohl zůstat pár dní doma... A popřípadě bych se ti i v nemocnici na tu ruku podíval jestli sis třepa při pádu ještě něco s ní neudělal, ale nutit tě nebudu vím jak nesnášíš nemocnice od mala...
Přejede mu mráz po zádech už jen z představy, že by snad měl dobrovolně jít do nemocnice, aby se tam s ním něco dělalo. Ne snad, že by měl nějaké výrazně špatné předchozí zkušenosti, které by tuhle jeho nechuť mohly způsobit, ale jednoduše mu ta instituce nesedla, a tak si nemůže pomoct, ale nad Itachiho nabídkou jen záporně zavrtí hlavou, "myslím, že to zvládnu i bez toho," řekne poté. Sám v to upřímně doufá, protože ví, že kdyby ne, tak by se ho nikdo neptal jestli tam chce nebo nechce. Brali by to prostě jako hotovou věc a přesně to nechce. "zahojí se to, v pondělí to bude lepší, nemusíš se obtěžovat," řekne poté s pokrčením ramen. Vezme skleničku a jednou rukou ji vypláchne v umyvadle pod čistou vodou a následně ji odloží dnem vzhůru na odkapávač, aby mezitím uschnula. Přijde mu totiž zbytečné ji dávat do myčky, když je to jen jedna sklenička, ze které se stejně nejspíš potom ještě napije. Mě bude bohatě stačit, když dostanu omluvenku do těláku... víc ani chtít nemůžu," řekne poté s pokrčením ramen.
"No uvidíme jaké to budeš mít jak přijedou naši hlavně to neukazuj mámě měla by o tebe ještě větší strach. Zkus si ještě odpočinout.. Možná ti to pomůže ale hlavně hodně pij ať máš dost krve nebylo to sice tak hrozné ale preventivně...
"Myslíš, že je to tak jednoduché?" podívá se na něho a zavrtí nad tím hlavou. Je pravda, že už i on sám pomyslel na to, že by jim jendoduše nic neřekl, ale tuhle ruku schovat nemůže. Nemůže ničím zakrýt ten obvaz, protože kdyby si dal mikinu, tak by se v tom nejspíš uvařil. Kdyby byla zima, tak by to bylo rozhodně mnohem jendodušeji proveditelné než to, co se děje teď. "stejně si toho všimne, dřív nebo později... ale když jí nebudš říkat zbytečně velké množství podrobností, tak to bude v pohodě," pokrčí nad tím rameny. Nechce, aby se ještě i kvůli tomuhle jejich matka strachovala, ale na druhou stranu to zatajovat... asi by to nebyl nejlepší nápad. "Nic to není, prostě jen malé škrábnutí," uzavře to. Na škrábnutí ztratil tedy poměrně velké množství krve, ale i tak si nemyslí, že by to bylo něco tak hrozného, co by potřebovalo odbrné ošetření v nemocnici. "Nejsem unavený... ale ty vypadáš strašně, " vypadne z toho poté. Nemyslí to ovšem nijak urážlivě. Itachi skutečně vpadá strhaně skoro jakoby měl za sebou právě noční šichtu, a nebo něco podobného. "Nepotřebuju dohled jestli si vzhůru kvůli tomu..." dodá potom.
"Ne ne já jsem chvíli spal... No co kdyby si řekl že si holt něco udělal při sportu a můžu ti dát takové tenké rukavice co boužíváš při trénincích třeba nevím karate aby sis neporanil ruce a nepřišli by na to. Víš že naše máma dělá s komara veblouda i když jde o škrábnutí...
Malinko jej překvapí, že on zrovna ten vzorný synýček, by rodičům úplně v klidu lhal, i když je pravda, že v tomhle případě je to možá úplně to nejlepší, co může udělat. "možná si to zítra jen přelepím náplastí..." pokrčí nad tím rameny. Není si jistý jestli na to nebude zítra ještě brzy a jestli mu to potom nezačne ještě více krvácet. "ty rukavice nejsou tak dlouhé, aby mi to zakrylo úplně celý ten obvaz," dodá potom při pohledu na svou ruku, kterou má slušně zafačovanou. Celé by se to muselo převázat a udělat trochu jinak, aby se u to vlezlo i pod tu rukavici. "máma, ale není hloupá takže si myslím, že by to asi stejně zrovna moc nepomohlo," dodá potom s pokrčením ramen. Přeci jen si říká, že kdyby na tohle jejich máma přišla, tak by to bylo potom v mnohém o poznání horší už jen kvůli tomu, že by jí to ublížilo snad ještě mnhem víc, než kdyby jí jednoduše přiznal pravdu, pokud se jej na to ovšem zeptá. "Na tom nesejde... nějak se to udělá, ono lhát jí by stejně nemělo smysl, nikam by to nevedlo a ničemu ani nepomohlo,"
"Bych ti to prevazal ze by vlezlo si to promysli cas mas dost. No lepit ne by ti hnisalo bud na volno nebo obvaz... mel by ses lehnout jen tak kvuli te ruky i hlavne...
"Hmmm uvidím ráno, co s tím," pokrčí nad tím s nezájmem rameny. V konečném důsledku je mu docela jedno, jak to dopadne, jestli se to máma dozví, a nebo ne. "Stejně jí to budu muset říct," zauvažuje poté nahlas. Přeci jen chce omluvenku alespoň na tělocvik a tu potřebuje hlavně od rodičů a přijde mu mnohem jednodušší to získat od jeho matky než od otce. "Říkal jsem, že nejsem unavený, navíc ta ruka mě zase bolet přestane je to jenom otázka času," řekne. Počítá s tím, že za nějakých čtyřicet pět minut jej veškerá bolest přejde a on se bude moci třeba věnovat nějaké zajímavější činnosti než jen ležení v posteli, a nebo sezení. Konec konců ještě není tak pozdě, aby se cítil unavený a už teď je mu jasné, že jako naschvál ani nebude moci usnout. "Zase tolik krve jsem neztratil, abych musel ležet, že by se mi dělalo špatně," řekne poté, "navíc si myslím, že... no že prostě nejsem nějaký mrzák, abych nemohl dělat vůbec nic jiného," řekne nakonec s tím se napřímí. Obejde Itachiho a zamíří rovnou do obýváku, kde se usadí na velký prostorný gauč, natáhne se pro ovladač a zapne si televizi, ve které začne hledat nějaký vhodný televizní program, na který by se tak mohl dívat, alespoň do chvíli než na něj přijde únava a on si bude moci jít lehnout.
"No jasně ale kdyby něco tak mi klidně řekni a pomůžu ti s čímkoliv... A hlavně když budeš na nějaké té párty nebo oslavě a dál si třeba něco s alkoholem tak at to nezjistí rodiče tak dej radši vědět mě....
"Aby si to potom třeba mohl použít proti mě, že? Stejně jako si to chtěl udělat i předtím," zamumlá, když si vzpomene na tu párty, která byla spojená i s tou grilovačkou a konala se včera. "Je sice vážně hezké, že se snažíš, ale myslím, že to, co dělám ve svém volném čase je čistě moje věc," poznamená naprosto vážně. Cítí, že se něco změnilo, ale zase tak moc ne. Pořád má totiž potřebu si svým způsobem bránit své vlastní soukromí, aby se do toho Itachi zbytečně moc nepletl. Navíc má stejně pocit, že právě teď na žádnou párty stejně nepůjde, možná že až bude mít ruku relativně v pořádku, aby v ní udržel skleničku. Říká si ovšem, že pořád dopadl ještě dobře, protože kdyby to bylo na šití, tak by to bylo mnohem, ale mnohem horší hlavně kvůli tomu, že by musel navštívit nemocnici, a nebo nějakou soukromou ordinaci, kde by mu to někdo sešil. "Právě teď mi úplně nejvíc pomůže, když to necháš být... a rodičům se nebudeš o ničem zmiňovat, s mámou si o tom promluvím později a sám, aby si to nevyložila nějak špatně," řekne poté dost nahlas, aby jej slyšel i Itachi v kuchyni, aby za ním potom nemusel chodit až nahoru do schodů, aby mu to mohl říci úplně normálně. "Chápeš jak to myslím, ne?" Řekne potom s pokrčením ramen.
"Porad stejne tvrdohlavy ale co je horsi rict to me nebo se hadat s tatou jak se chovas a tak dale.." zavola za nim a pak jde k sobe
Zavrtí nad tím hlavou, věří tomu, že táta to nějakým způsobem bude muset překousnout. Konec konců Sasukemu bude již za necelý měsíc osmnáct, což znamená, že již bude plnoletý a tím pádem bude moct jeho otci být jedno jestli bude, a nebo nebude pít alkohol. Konec konců si říká, že i teď je to tak trochu na hraně. "No jo, no jo," mávne nad tím jenom rukou a raději si lehne na stranu na gauč s pohledem upřeným před sebe na televizi, ve kterém mu akorát jede film, který sice už předtím jednou viděl a vůbec nebyl špatný což znamená, že by se na to mohl podívat klidně i znova. Ono stejně tam v té televizi vůbec nic jiného není. Navíc je to tady dost pohodlné na to, aby ho nebolela ta ruka. Navíc už cítí, že mu začíná zabírat ten prášek, co si předtím vzal, a tak přestává cítit i tu bolest, která mu předtím vystřelovala z dlaně do celé ruky. Teď už cítí jen malinké záchvěvy bolesti, které se dokonce po chvíli ztratí natolik, že je schopen usnout i na gauči, což b se mu za úplně normálních podmínek jistě nestalo.
Itachi si vleze do pokoje a necha si projistotu otevrene a vleze si rovnou na postel kde zamyslene kouka do stropu
Sasuke spí dál poklidně na gauči bez nějakých větších bolestí až do rána, nebo spíše do dopoledne, kdy se domů konečně vrátí i jejich rodiče, kteří zůstali přes noc někde mimo Konohu. Oba dva se přitom nesnaží jít nějak hlučně, i když ani ne tiše, protože nepředpokládají, že by snad mohl v domě ještě někdo spát, vzhledem k tomu, že nikdo z nich by nepředpokládal, že bude snad někdo ještě spát. Přeci jen Sasuke nikdy takhle dlouho nespal, tedy alespoň ne v neděli, kdy dával přednost tomu, aby se mohl pokud možno co nejrychleji poučit do školy a poté si mohl užívat posledního dne víkendu než opět nastane škola. Tentokrát jej ovšem neprobudil ani příchod rodičů, kteří společně vešli nejdříve do předsíně a z ní poté dále do domu. Sasukeho, spícího na gauči si nejdří ze všeho všimnula Mikoto, kterou to malinko zarazilo, protože si už ani nepamatuje, kdy naposledy tady Sasuke takhle usnul. Jediné, co si vybavuje je, že to ho tenkrát byla ještě i ona schopna odnést do postele.
Itachi jak slysi kroky tak prejde dolu aby je aspon privital jak uvidi Sasukeho spat tak k nemu prejde a vice ho prikryje hlavne tak at nevidi rodice jebo ruku
Navzdory Itachiho snaze Mikoto neuni pohled na Sasukeho ruku, která ne zavázaná bílým obvazem. "Co se mu stalo?" Vypálí na něj ihned starostlivě, protože přeci jen si nepamatuje, že by něco takového měl i předtím, když včera odjížděli, i když je pravda, že jej ani včera neviděla vzhledem k tomu, že se zavře u sebe v pokoji a odmítal vylézt ze svého pokoje. "Co se tady včera stalo? Proč si mi nedal vědět?" Zeptá se jej poté o něco tišeji, aby Sasukeho neprobudila. Přeci jen Itachimu zdůrazňovala, aby kdyby se něco stalo, tak aby jí dal ihned vědět, ale očividně ji buďto přeslechl, a nebo její prosbu jednoduše ingoroval. Sasuke mezitím dál nerušeně spí na gauči, ale po chvíli se začne trochu vrtět. Ne, že by měl snad už dostatek spánku, ale spíš k němu již pomalu začínají doléhat hlasy ostatních, které jej pomalu, ale jistě tahají z jeho říše snů. Netrvá tedy dlouho a po chvíli pomalu otevře oči a koukne před sebe na televizi, která je již vypnutá. Unaveně se poté podívá kolem sebe a pohledem se zastaví na své matce a na Itachim, ale jen krátce, protože následně zavře oči a zase si hlavu položí zpátky. Ví, že si jej nevšimli, protože oba jsou dost zabraní do vlastního rozhovoru, a tak raději dělá, že ještě spí, aby se nemusel do něčeho takového zbytečně plést.
"Ale nic se nestalo jednoduse mel slabou ruku no a vylil se nam dzus ale pod klouzlo nam to no a ruku v trepech tak proto to ma klid... ruku ma v poradku ted to ma preventivne
Mikoto se na něj podívá z části trochu nevěřícně. "takže se něco takového stane a to si mi nemohl ani zavolat? Prosila jsem tě, aby kdyby cokoliv, tak si mi mohl alespoň napsat smsku," vydechne a zavrtí nad tím následně hlavou. Ví, že teď už to stejně nemůže změnit, ale byla by ráda, kdyby si Itachi zapamatoval, že i takovéhle maličkosti, jsou pro ni něco hodně důležitého. "příště mi to napiš, i kdyby to byla maličkost," zavrtí nad tím hlavou. Možná, že je Itachi profesionál a zároveň vystudovaný lékař, ale navzdory tomu to neznamená, že jí o tom nemůže dát vědět. Konec konců vždycky bude mít o své děti starost ať už se bude dít cokoliv a klidně jim může být i přes čtyřicet. Tohle se jednoduše nezmění. Sasuke ještě chvilku mlčky poslouchá jejich rozhovor a sám přitom přemýšlí jestli by nebylo na čase, aby se probral a vstoupil jim do toho, protože na jednu stranu ví, že i kdyby jí to Itachi ještě včera psal, tak by se tím stejně nic nevyřešilo. Maximálně by jeho matka sebrala i jejich otce a jeli by zpátky domů, což by si sám potom vyčítal.
"Nepsal jsem ti to schvalne aby jste si uzili vylet a kdyby to bylo vazne tak bych vam to rekl. Navic nejsme mali a Sasukemu bude osmnact a umi se snad i o sebe postarat mami...
Mikoto nad tím jen nesouhlasně zavrtí hlavou, "jsem si jistá, že tohle všechno pochopíš až budeš mít jednou vlastní rodinu a vlastní děti, " dodá poté a nadechne se aby ještě něco dodala, ale to uslyší kroky, keré ji v tom zarazí a najednou jakoby i zapomněla, co to vlastně chtěla říct. "Sasuke? Jakpak se cítíš, zlatíčko?" zeptá se jej jakmile vidí, že pomalu vstává s gaučem s tou zavázanou rukou, kterou má mírně vzadu skoro jakoby se ji snažil před ní schovat. "Hmmm" vydá ze sebe Sasuke na místo pozdravu a pomalu se rozejde k nim, "fajn," řekne poté jenom s pokrčením ramen a rozejde se ke schodišti, "nic to není, tak si nemusíš zbytečně dělat starosti, na tohle se rozhodně neumírá," poznamená potom vážně. Ne snad, že by jej ta ruka dost nepříjemně nebolela, ale spíš než to nechce své matce přidělávat starosti, obzvlášť když vidí, že už tak je z toho malinko rozhozená. Nediví se tomu, protože ví jaká je, a tak nevidí potřebu ještě víc přihazovat do ohně. Rozejde se tedy raději pomalým krokem nahoru po schodech.
"Jsem ti to rikal...navic vime ze se o nas bojis ale zkus ho pochopit..." A taky jde ke schodum a po nich pomalu nahoru
Mikoto nad jeho slovy jen zavrtí hlavou. Ví, že je Sasuke již skoro dospělý, ale navzdory tomu pochybuje, že by se snad někdy objevilo něco, co by ji mohlo donutit na celou tuhle situaci změnit názor. Nakonec mu na to ovšem již nic dalšího neřekne a bez dalšího čekání se rozejde do kuchyně, aby pro něj mohla začít připravovat oběd. Sasuke jde mezitím po schodech nahoru do prvního patra. Jasně za sebou slyší něčí kroky a nemusí se ani otáčet, aby věděl, že ty kroky patří právě Itachimu. Na chvilku se přitom zastaví u dveří do svého pokoje a na chvilku zaváhá. Najednou jakoby cítil silné nutkání tam zůstat, počkat na něho a následně si s ním promluvit. Než to ovšem stihne nějak zrealizovat, tak nad tím jen zavrtí hlavou. Je mu jasné, že tohle je pro něj jen boj sám se sebou, který jednoduše nemůže vyhrát, i kdyby chtěl, ale... nebyl by to Sasuke, kdyby se o to nakonec stejně nepokusil. Nakonec tedy stiskne kliku a otevře s i dveře, které za sebou poté zase zavře a bez otálení se rozejde ke svému psacím stolu, na který si jednou rukou vytáhne předměty, které zítra mají a na které by se měl alespoň nepatrně podívat pokud tedy nechce riskovat, že buďto pokazí zkoušení, a nebo rovnou nějakou tu přepadovou písemku. Je už sice skoro konec školního roku a vysvědčení se tak kvapem blíží, ale navzdory tomu to u nich ve škole ještě zdaleka není taková pohoda jako například někde jinde.
Itachi se rozejde k sobě kde si vezme nějakou knížku a pak si vleze na postel kde si jí začne číst a u toho čtení se i celkem zamyslí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama