Forgotten past 14. díl

27. září 2017 v 9:00 | Mayu Uchiha a Masumi-san |  Povídky z Naruta

Mayu - Sasuke
Masumi - Sakura

Rozhlédne se po ztemnělé místnosti a nakonec se pohledem zastaví na temném tvaru, který musí být Sasuke, protože si nevšimla, že by je někdo sem nahoru následoval. "Spokojený?" zeptá se ho se zdviženým obočím, "možná, že by si mě k té posteli měl rovnou přivázat, a nebo ti navrhuju návštěvu u psychologa, aby ses zbavil toho chorobného strachu, že by ti měl někdo pořád chtít někam utíkat," řekne ironicky a protočí nad jeho chováním očima. Jistě, necítí se úplně nejlépe, aby kolem mohla pobíhat a pozpěvovat si, ale pořád to neznamená, že nemá právo na to, aby si chvilku poseděla na čerstvém vzduchu na zahradě. Konec konců vzduch uvnitř v místnosti zrovna dvakrát čerství není a v žádném případě se čtyři stěny nemůžou měřit s volným prostranstvím zahrady. "pokud je to všechno, co si chtěl, tak si myslím, že můžeš jít," dodá poté s nezájmem. Myslela by si, že čím víc jej bude poznávat, tím víc se jí bude líbit, ale je to právě naopak. "neptal ses mě na to, jestli chci jít sem, tak si myslím, že se mě ani nepotřebuješ ptát jestli chci být sama," zamumlá a pomalu si založí ruce na hrudi. Ať už se vzpomínkami, a nebo bez, stejně nemá ráda, když za ni někdo rozhoduje a tím pádem by i řekla, že to by měl Sasuke vědět, vzhledem k tomu, že se velice dušoval, jak ji zná a kdesi cosi. Zatím má ovšem spíš pocit, že nemá nejmenší ponětí co dělá, a nebo jí to taky dělá všechno naschvál a schválně dělá činnosti, které sama nesnáší, i když pointa tohohle chování jí poněkud uniká.

"Nebudu se tě ptát když máš teplotu.. a samotnou tě tu rozhodně nenecham.." rekne a otevře okno aby tu sel čerstvý vzduch..
"Nebudeš se mě ptát? Kdo si myslíš, že jsi? nejsi ani můj příbuzný a už vůbec ne rodič, tím pádem nemáš nejmenší právo za mě rozhodovat," zamračí se, "co uděláš, když se zvednu a odejdu? Zase to stejné? Opět mě dotáhneš někam, kde možná ani nechci být? nemyslíš si, že tímhle jsme si už prošli a že by si možná mohl přestat neustále opakovat to stejné? Člověk by se měl umět poučit ze svých vlastních chyb a i když ty nejsi člověk, tak si myslím, že by to mělo platit i pro tebe," zavrtí nad tím hlavou, "pokud tě mám brát vážně a věřit tomu, co mi říkáš o tom, co bylo, tak chci, aby jsme si tady a teď stanovili nějaká pravidla, která budeme oba dva dodržovat. Takhle to totiž už dál nejde," řekne poté vážně. Vadí jí způsob, jakým se Sasuke chová a jakým s ní mluví jakoby byla malé dítě, ale jsou tam i jiné věci, které jí vadí trochu jiným způsobem a které se Sasukemu nejspíš vůbec nezdají divné, a nebo snad špatné. Nadechne se tedy, aby se trochu uklidnila a opět se na něho podívá. Vážně, bez nějaké špetky pobavení, aby mu tím dala jasně najevo, jak je to důležité a taky, že to, co se chystají řešit myslí naprosto vážně. "S horečkou nebo bez, tohle se nezmění... Není to o tom, že by to byl nějaký velmi dlouhý seznam, ale pochybuju, že bez toho budeme schopni koexistovat vzhledem k tomu, že jsem ti to řekla už několikrát, ale ty mě stejně neposloucháš," zamumlá. Jindy by řekla, že je to prostě chlap, ale v tu chvíli si říká, že snad je dostatečně dospělý na to, aby si uvědomoval, co dělá a zároveň byl schopný svoje chování nějak kontrolovat, aby se někam posunuli.
"To mě nezajímá... pokud se budeš chovat jako dětsko budu s tebou tak jednat... odsud se nedostanes aniž by ti nekdo pomohl.. navic máš teplotu takže budeš v posteli bez debaty.. a nechtej at te uspim..
"Jasně, aneb tohle je to, když ti každý říká, jak hrozně moc ti záleží na tvé snoubence a kdesi cosi," zavrtí nad tím hlavou. Přijde jí to směšné, jak se chová jen, aby s ní nemusel mluvit a ani se na ni dívat. "Možná že by sis měl příště lépe rozmyslet koho si chceš vzít, když nejsi schopný se na mně ani podívat," odmlčí se. "Koukni, myslím si, že já mám právo se takhle chovat. Neumíš si představit, jak se cítím, jak mi je... ty si prostě jenom přišel a všechno přetočil vzhůru nohama... A čekáš co? Že mi řekneš, že jsem tvoje snoubenka a tím pádem ti mám hned uvěřit a skočit kolem krku? Jak si myslíš, že mi je, když vím, že jsem měla život, ze kterého si teď nepamatuju ani v nejmenším..." hlesne. "Jediné, co jsem chtěla je normální život... a to, co potřebuju právě teď je alespoň trochu času, abych si to nějakým způsobem mohla trochu srovnat a teď... teď prostě jenom nevím, co mám dělat, ale pokud tolik toužíš potom se ke mě otáčet zády, tak prosím... klidně jdi i pryč pokud ti to dělá radost," zavrtí nad tím hlavou a uhne pohledem zpátky k oknu. Neví, co se to s ní děje, ale v tuhle chvíli má pro změnu co dělat, aby zadržela slzy.
Potichu si povzdechne. Zvedne se a přejde k ní a i si sedne.. Obejme ji a o sebe opře... "Nejdřív se uklidní ano.. to je teď hlavní.. záleží mi jak na ni tak na tobě.. jsi stále tvrdohlavá tak jak já, ale změnili jste mě jak tvé bývalé já tak i to co máš teď.. mě nevadí že si nepamatuješ věci a tak.. na to je čas než si vzpomeneš, ale nechej mě se aspoň o tebe starat když si nemocná.. pak můžeme jít po konoze kam jen budeš chtít.. je tu hodně míst.. a tady na.. tohle je tvoje schovej si to...
Nechápavě k němu zvedne pohled. Z otevřeného okna sem sice proudí trochu toho měsíčního světla, ale to není ani zdaleka dost na to, aby dobře viděla, jak jemu do obličeje, tak na to, co jí dává. Trochu se od něj odtáhne a zády se opře o opěradlo židle ve snaze trochu lépe vidět, ale zrovna dvakrát jí to nepomůže. "Možná, že by mi alespoň trochu pomohlo, kdyby si mi ty sám něco řekl... například, jak.jsme se poznali. Bylo by hezké to od tebe slyšet a možná, že by se mi podařilo si vybavit něco víc," šeptne. "Je hrotne frustrující chodit po městě a ztrácet se na místech, která bych měla znát. Chodím kolem lidí, kteří jsou pro mě cizinci, ale dost možná pro mě v minulosti byli jedni z nejdůležitějších..." zavrtí nad tím hlavou. Najednou je z toho všeho hrozně unavená a vyčerpaná, ale hlavně psychicky. Fyzicky na tom není ani zdaleka tak špatně. "Možná...co se tě péče týče, tak by bylo nejlepší, kdyby si začal tím, že mi usekneš ruku alespoň v lokti," zamumlá, spíše jen z legrace než že by to myslela vážně, ale na druhou stranu třeba by jí to alespoň pomohlo od bolesti.
"Podívám se ti na ni ukaž... Vyprávět? Na to nejsem vůbec dobrý.. to by ti spíše mohl vyprávět můj bratr.. ale můžu ti říct že se známe od malá už jak jsme byli děti..
"Ty máš bratra?" Podívá se na něho zvědavě. Říkala si, jestli má někde nějakou rodinu, ale i jestli jí to už někdy předtím říkal, tak na to stihla úspěšně zapomenout. "No mám takový pocit, že tohle si mi už někdy předtím říkal, že se známe takhle dlouho, ale..." odmlčí se. "Nechci po tobě, aby si mi to podal jako nějaký profesionální vypravěč, jen chci, aby si mi řekl, co si z toho dne pamatuješ. Nic víc a nic míň," řekne. "Chtěl si mi snad pomoct s tím, abych si vzpomněla nebo ne?" Zeptá se ho, je to spíš ale jen řečnická otázka než že by skutečně čekala, že se od něj dočká odpovědi. "Nebo jestli pro tebe bude jednodušší mi říct něco jiného, třeba kdy to všechno začalo... vyber si jen... Možná, že by mi to vážně mohlo pomoci třeba bych si i díky tomu málu, co by si mi mohl říci, vzpomněla na nějaké detaily... za zkoušku to přece stojí, nemyslíš?" Vydechne. Ví, že má pravdu, ví to, ale neví jestli by to Sasuke byl schopen uznat. "Proč se tomu tak moc bráníš? Přece to není žádné tajemství... a navíc jsme tady jen my dva a nikdo jiný to slyšet nemůže"
"Já se nebráním jen nevím jak ti to říct... Ale mužu takhle nás pět se známe od malička. Ty já, Itachi, Naruto a Shisui. Hrávali si dělali hlouposti a podobně.. Přitom rostli až se začali projevovat naše schopnosti... Byly jsme a jsme stále kamarádi až na mě a tebe. Mezi nami se začalo objevovat něco dalšího jak jsme rostli. Něco nás stále k sobě táhlo. Moji a tví rodiče říkali že je to prý láska. Říkají to i teď... Potom jak jsme dospěli... Jednou na jedne akci na kterou nas poslala šli po mě lovci kterých jsme se zbavili nebo si to mysleli.. O pár dní tě poslala na tu stejnou ale samotnou aby ses jich zbavila a mě ochránila. Jenže tě zřejmě nějak zranili nevím, protože jsme tě nemohli nikde najít. Původně jsme mysleli že tě zabili ale pak jako bys mě volala někde ze snu nevím a začal jsem tě hledat.. A zbytek už znáš.." Řekne a vezme ti tu ruku.. "Hmmm.. nevypadá to nejlépe možná proto máš horečku zavolám Tsunade podívá se ti na to tady ano..." A vezme mobil a vytočí na ní číslo než to zvedne
Mlčky ho pozoruje, informaci, že volá Tsunade vnímá spíše jen okrajově vzhledem k tomu, že má teď v hlavě spoustu jiných věcí, které si potřebuje nějakým způsobem utřídit. Sama po něm sice chtěla, aby jí něco řekl, ale teď jí to všechno přijde ještě mnohem víc zmatenější než předtím. Jakoby jí na tom všem, co jí Sasuke řekl něco nesedělo, ale sama neví proč... jakoby celé téhle skládačce chyběl nějaký dílek, který by to všechno mohl pomoci rozřešit. Nakonec si jenom povzdechne a otočí se čelem k oknu. Nechce to přiznávat nahlas, ale pravda je, že neměla ani v nejmenším ponětí o čem to tady Sasuke celou tu dobu mluvil. Jakoby jí říkal nějakou pohádku, a nebo příběh někoho jiného, ale nic z toho, co řekl na ni nepůsobilo povědomě. Už jen kvůli tomuhle měla a stále ještě trochu má pocit, že tohle prostě není ona a takhle by to nemělo být, že je něco špatně. "jdu do koupelny," řekne, když najednou i čerstvý vzduch přestane zabírat a zvedne se. Několika kroky přejde ke dveřím naproti, otevře je a zaseje za sebou zavře načež rozsvítí světlo, které prudce ozáří celou místnost, což ji na moment donutí zavřít oči než si dostatečně přivykne na to množství světla. Potom přejde k umyvadlu, o které se opře a pustí si studenou vodu, kterou si několikrát opláchne obličej a trochu se napije. Sama ani neví, co je v tuhle chvíli horší... jestli ta ruka, nebo to, kde je a nebo to, že si nemůže na nic a na nikoho vzpomenout a možná ani nevzpomene. Četla sice o mnoha případech, kdy byla amnézie jen dočasná, ale taky je spousta případů, kdy tomu tak nebylo.
Jen prikyvne a jak dotelefonuje prejde ke koupelně kde zaklepe. "V pořádku?" Zepta se a ceka až se ozve
"Nic mi není," zamumlá zatímco je stále ještě sehnutá nad umyvadlem. Do ruky si nabere poslední trochu studené vody než otočí kohoutkem a následně si opláchne obličej. Přivře oči a napřímí se, chvilku nechává vodu, aby jí stékala volně po obličeji, než se natáhne pro ručník, který byl hned vedle a zaboří do něj obličej, aby se do něj vsákla přebytečná voda a nezůstávala za ní tak pěšinka z kapiček vody. Až potom, co si ručník oddělá z tváře a opět jej vrátí na místo se podívá před sebe do zrcadla na svůj odraz. Není jako dřív, to může říct hned. Tváře má mnohem bledší a oči vodnaté od horečky, dokonce se zdá, že i její rty malinko zbledly. Jemně si rukou prohrábne zplihlé vlasy, které taky nemají ten lesk jako předtím, a odhrne si je pryč z obličeje, aby jí nezavazely. Skutečně zalituje, že si s sebou nevzala alespoň gumičku nebo něco, čím by si je mohla stáhnout dozadu, ale v tuhle chvíli jí to přijde jako ten nejmenší problém. Čím déle se totiž dívá na svůj odraz v zrcadle, tím divnější má pocit. Postupně jakoby jí něčí ruka sevřela hruď a pomalu upevňovala svůj stisk, dokud se Sakura necítí jakoby byla v kleštích a zároveň se nemohla nadechnout. Místnost kolem ní se začne rozplývat a začnou k ní doléhat hlasy... "Zbytečně se bráníš, stejně to udělám, po dobrém, a nebo po zlém... teď už mi nemáš kam utéct! Jsi v pasti!" Tohle a ještě víc, jí výsměšně rezonuje v hlavě. Poznává ten hlas. Poté, co se s ním už několikrát potkala na něj nedokáže jen tak zapomenout. Kabuto. Co ji ovšem děsí ještě víc je druhý hlas, který pozná prakticky ihned, i když jí trvá o něco déle než si skutečně uvědomí, že patří jí a ne nějaké jiné dívce. "Ne" Nech mě slyšíš?! Sasuke tě zabije až se to dozví... Nedělej to... Ne.. ne... ne!!!" Následný křik, patřící jí, jí doslova rve ušní bubínky. Rukama si přikryje uši. Najednou před sebou vidí, jak se tam leskne něco stříbrného a očividně i hodně ostrého, ucouvne předtím zrovna ve chvíli, kdy ucítí ostrou bolest, která ji donutí vykřiknout. V další chvíli už cítí, jak o něco zakopla. Spolu s jejím dopadem na zem a následnou ránou naštěstí zmizí o všechny další zvuky a dokonce i bolest, která se ukázala být pouze psychickou... nejspíš jen vzpomínka na to, co se kdysi událo. Hodně pomalu, skoro až malátně, se na lokti zvedne do sedu a rozhlédne se kolem sebe jakoby novýma očima. Rozhodně je zpátky v koupelně, ale je natolik otřesená, že ještě dost dlouho není schopná se pohnout, jakoby se bála, že se to všechno vrátí.
Když uslysel křik vlezl dovnitř a rozhlíží se. Když ji najde na zemi jen k ni cupne a natáhne k ni ruku. "Chytni se mě odnesu tě.." a kdyz to udela jen ji zvedne a prejde opatrně s ni.. "co se stalo?" Šeptne a položí jí na postel
Pomalu, jen velmi pomalu, se myslí vrací zpátky do reality k Sasukemu. Slyší, jak na ni mluví, dokonce je schopná rozeznat i starostlivý podtón v jeho hlase, ale kromě bezduché reakce se nezmůže na nic dalšího. Zvedne k němu pohled a svýma smaragdově zelenýma očima se mu zahledí přímo do těch jeho temně onyxových. Co se stalo? Jak je možné, že odešla na obyčejnou misi a už se nevrátila? Jistě by ji tam neposílali, kdyby nebyla schopná se o sebe sama postarat, tak co se tenkrát pokazilo? Ať už se snaží vzpomenout si sebevíc, tak není schopná se dopátrat odpovědi... jakoby jí na tomhle všem přece jen něco nesedělo a to, co před chvilkou prožila nebylo tak docela spojeno s nějakou misí. Sama ví, že v tuhle chvíli je zde jen jedna jediná osoba, která by jí na tohle mohla dát odpovědi... a právě tou je Tsunade, kterou sem Sasuke podle všeho zavolal. "Nic," vydá ze sebe po dlouhé chvíli, kdy musel Sasuke čekat na odpověď. Nejraději by mu řekla, že se mu to všechno jenom zdálo, ale ví, že s tímhle by u něj rozhodně neuspěla. "bylo to jen tou horečkou... a taky jsem unavená. Nic víc, nemusíš si dělat starosti. Co Tsunade? přijde?" šeptne a odtáhne se od něj tak, že si lehne na bok na postel a přivře oči. Tak ráda by téhle verzi sama uvěřila, ale potom všem už není schopná samu sebe vodit za nos tak, jak to dělala doposud. To, co viděla bylo nějakým způsobem spojeno s její minulostí a ona teď musí jen zjistit, jak.
"Přijde jen neco dodela.. vzpomněla sis na něco? Jelikož si na mě zřejmě nevědomky volala...."
Výraz v její tváři se na chvilku změní na zmatený, jelikož si neuvědomuje, že by jej volala, i když kdo ví. V tu chvíli byla myšlenkami úplně jindy, i když jejímu nynějšímu já nesedí, že by měla ze všech lidí volat právě jeho. Nahlas ovšem své pochybnosti neříká a jen nad tím zavrtí hlavou. "nejspíš se ti jenom něco zdálo... uklouzla jsem a spadla jsem na tu zraněnou ruku, proto jsem křičela a možná ses trochu přeslechl a slyšel něco jiného, to nevím,"řekne rychle. Tohle už i jí samotné zní mnohem uvěřitelněji než verze, kterou měla připravenou předtím. Přece jen při její šikovnosti je tohle mnohem pravděpodobnější. "co může dodělávat takhle v noci?" zavrtí nad tím hlavou. Nemyslí to ani tak vážně, jelikož na vlastní oči viděla ten stoh papírů, které měla na stole a které nejspíš nebyly vyřízené. Rozhodně jí tuhle práci nemůže závidět. "Dobře... to nevadí, stejně bych neměla nic jiného na práci," zamumlá. Na polštáři se při těch slovech stočí do klubíčka a přivře oči. Malinko na ni opět začíná dopadat únava s tím, jak se u ní zase začíná projevovat horečka, ale něco jí říká, že usínat by v tuhle chvíli stejně nebyl dobrý nápad, protože by se jí mohlo vrátit to všechno a to nechce. "Jak dlouho se podle tebe už my dva známe?" zeptá se ho potom pro změnu, nejen kvůli tomu, aby řeč nestála, ale tohle je jedna z dalších věcí, které ji hodně zajímají a které by jí mohly alespoň trochu pomoci si na to všechno kolem vzpomenout snadněji a hlavně rychleji.
"My? No už to bude něco přes sto let..." Odpoví. "A nevím asi nějaké papíry má toho teď opravdu hodně..." Dodá
"Sto let?" vydechne, Z toho, co jí předtím řekl sice už vydedukovala, že v tomhle případě nepůjde jen o nějakou krátkou známost, ale přesto se jí zdá neuvěřitelné, aby se znali tak dlouho. Obzvlášť, když její nynější vzpomínky sahají prakticky jen k tomu, že žila ve víře, že člověk se narodí, stárne a nakonec umírá a že se nikdy nedožije více než sta let a teď... teď před sebou má živoucí důkaz toho, že nejenže je možné žít tak dlouhý život, ale ještě ke všemi existují i jiné bytosti, o kterých je doposud jen velké množství zavádějících filmů a literatury. "je to... neuvěřitelné," šeptne. Neumí si představit jaká asi musela být předtím než ztratila paměť a ani jaký byl Sasuke, protože nyní si neumí představit, že by byla schopná s ním vydržet tak dlouho. Jistě i ona má své mouchy, ale přece jen si tak nějak zrovna do oka nepadli už v tom baru, protože potom následoval řetězec hádek, které příjemné rozhodně nebyly. "vlastně... jestli se známe už tak dlouho," začne zamyšleně, opět otevře oči a svůj pohled soustředí na svou ruku, kde by čistě teoreticky měla mít zásnubní prstýnek, který tam sice nemá, ale přesto jí to vrtá hlavou. "a když pomineme to údajné zasnoubení, o kterém si mluvil," šeptne. Cítí, jak se jí do tváří hrne krev a tváře se jí zalévají červenou barvou, tentokrát ovšem ne kvůli horečce. "tak... um... jak... jak daleko se náš vztah vlastně dostal než se to stalo?" zeptá se ho. Ta otázka zní i jí samotné pitomě, ale musela se zeptat. "myslím tím jestli to bylo jen takové to držení za ručičku, a nebo i něco... um... víc?" šeptne. Přijde jí hloupé, aby se jej na rovinu ptala jestli spolu už předtím spali, a tak nemá na vybranou než chodit kolem horké kaše a ještě k tomu uhýbat pohledem jenom, aby se náhodou nesetkala s tím jeho, protože by nejspíš zrudla ještě víc.
Usměje se nad tím jejím zadržováním. "Náš vztah.. No řekněme že bylo i víc než jen držení za ruku a tak... Řeknemě že jsme se už i snažili mít vlastní rodinu, ale když na mě tenkrát zaútočili tak jsme tenhle plán odložili dokud to nevyřešíme... Co se týče prstýnku, jestli jej chceš můžeme zajít pro nové to se nic neděje...
"C-cože?" Vyjekne jelikož v první chvíli netuší, jak přišel na to s tím prstenem. "Um ne... tak...tak to není, nad tim sem zrovna nepřemýšlela. Je mi jasné, že jsem ho musela ztratit někdy během toho a tím pádem... s největší pravděpodobností jej už asi stejně nenajdeme," zamumlá s povzdechem a skloní pohled na matraci. Pořád v hlavě ještě nějak zpracovává, co jí řekl a že už někdy v minulosti byla rozhodnutá, že bude matkou... Je sice pravda, že ve svých sto letech na to je už čas, i když i to je na její představivost víc než dokáže snést. "Um... no... em... to já jen tak, nechci, aby sis to vykládal nějak...špatně?" Pípne. Pomalu už přestává mít ponětí o tom, co vlastně povídá, a tak raději zmlkne a pohledem studuje povlečení. V té tmě toho sice zase tolik nevidí, ale... i snaha se cení a v tuhle chvíli je to to jediné čím by mohla zaměstnat svou mysl, aby to nevypadalo až moc divně. "Každopádně díky za odpověď," vypadne z ní nakonec po hodně dlouhé odmlce.
"V pohodě.. teď si hlavně odpočin.." řekne
"Hmmm" zamumlá a pomalu přikývne. Ví, že má pravdu a že spánek by jí mohl i trochu ulevit od bolesti, ale na druhou stranu je právě bolest to hlavní, co ji brání si v klidu odpočinout. "Neumím si moc dobře představit, co mi asi tak bude dělat, nebo spíš, jak mi chce pomoct. Jen cpát do mě další prášky mi moc nepomůže vzhledem k tomu, že mi ještě nestihly zabrat ani ty předchozí," zamumlá s povzdechem. Přetočí se na záda a podívá se do stropu, který je v té tmě temný jakoby měl černou barvu. "Kde je vlastně Naruto? Předtím říkal, že někam jde, ale myslela jsem si, že už bude dávno zpátky nebo... nebo se nevrátil?" Podívá se Sasukeho směrem. Nedivila by se, kdyby se nevrátil už jen kvůli tomu,že podle toho, co ví, tak jsou se Sasukem přátelé a možná se i domluvili, aby jim tady Naruto nepřekážel. "Nebo šel za tou svou...Hinatou?" Zeptá se potom nejistě. Pamatuje si její jméno z toho, co jí Naruto říkal předtím, i když nějaké další souvislosti jí trochu unikají.
"Už tady byl jak si spala. Ale šel ke mě domů říct rodičům že jsem u něj doma... Aby o mě neměli strach..." Odpoví jí. "Tsunade do tebe léky cpát nebude neboj.. Ona má i jiné metody však uvidíš...." Odpoví
"to nemůžeš vědět," zavrtí nad tím hlavou, "i kdyby ano, tak léky jsou pořád důležitou součástí léčby a to víme oba dva..." odmlčí se. "takže mi chceš říct, že v tuhle chvíli tady Naruto není?" zeptá se jelikož tomu úplně nerozumí. "kolik je vůbec hodin? Venku to vypadá, že je ještě pořád noc," zamumlá, ví, že zdání může klamat a přesně proto se ho taky raději ptá jelikož na hodiny nevidí a ani neví jestli tady v pokoji vůbec nějaké jsou, protože žádné tikání neslyší. "nevím, možná sem měla jít normálně do nemocnice a ne na ni čekat," zauvažuje nahlas. Zprvu se to sice zdálo jako dobrý nápad, ale teď si říká, že než ona přijde sem, tak Sakura mohla být už dvakrát zpátky z nemocnice a dost možná by to bylo mnohem lepší i na tu bolest, které se už mohla zbavit a mohla v klidu spát až do rána. "nebyla moc příjemná," přizná potom, když si vybaví jejich předchozí rozhovor. Sama neví jestli to může být tím, že proti ní Tsunade něco měla už předtím, ale každopádně jí to přišlo divné a hlavně ne fér, že na ni všichni kují takovéhle pikle. "A vlastně i za tohle můžeš ty," povzdechne si. Nemyslí to obvinění úplně vážně, ve smyslu, že by se s ním neměla bavit, ale ví, že to jenom kvůli němu tohle udělala... a i Naruto udělal to, co udělal. Všichni se mu snaží pomoci bez ohledu na to, co to bude stát ostatní. "víš nad čím jsem hodně přemýšlela? Už od chvíle, kdy si mi řekl, že jsem tvoje snoubenka, tedy pokud pomineme fakt, že jsem se domnívala, že si utekl odněkud z psychiatrie," ušklíbne se a zavrtí nad tím hlavou. "Co když to už nebude jako dřív? Možná si jednou vzpomenu, to ano, ale to, co se stalo za těch pět let až doposud mi nikdo nevymaže... a ani tobě ne... co když to všechno stejně neskončí dobře?"
"Nevím a je mi to fuk.. fajn jestli můžu i za tohle tak si jdi.. nemusím se o tebe starat když mě furt ze všeho obvinujes.. běž si domů ne když ti všichni tak prekazime... Víš co už nemíním ti něco připomínat.. šel jsem tu jen kvůli Naruta.. prehodnot své chování jinak se všichni k tobě otočí zády.. a vlastně proč ne když seš ke mě už dávno otočila.." řekne a zvedne se.. otočí se a i se rozejde ke dveřím

"Můžeš mi říct, proč se hned rozčiluješ jako malé dítě?" Povzdechne si a zavrtí nad jeho chováním hlavou. "Nevím, co mi tady vyčítáš Sasuke, ale já si nepamatuju, co se tenkrát stalo... ale obviňovat me aniž by si věděl nějaké podrobnosti o tom, co bylo je nemysl nemyslíš?" Zavrtí nad tím hlavou a zvedne se do sedu. Nohy si dá přes okraj postele a zlehka se chodidly dotkne podlahy. "Jsem ráda, že si mi vyjasnil proč si sem vlastně chodil a nebudu tě tady držet pokud mi chceš říct, že ti na mně už nezáleží vlastně... Chápu to," odmlčí se a skloní pohled. "Co jsem tím, co jsem předtím řekla, chtěla říct je vlastně... jednoduché. Budeš schopný mi někdy odpustit? Nevím, co se stalo, ale faktem je, že v konečném důsledku jsem to já, kdo zapomněl... musela jsem udělat něco... něco co k tomuhle vedlo," povzdechne si. "Milovala jsem tě? To nevím, ale podle toho, co mi každý říká, tak to nebyla jen tak nějaká láska... a o tom to je. Já na to všechno zapomněla. Na svůj domov, přátelé a na tebe..." šeptne. Nemělo by jí to být líto, když na všechny své city zapomněla, ale přesto se jí teď do očí hrnou slzy. "Pokud to je skutečně tak, jak říkáš, tak me vezmi domů... a už se nestarej... Já už nevím, co víc mám říct, abych tě přesvědčila,"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama